Určitě se vám to někdy taky stalo. Že jste se – sami ani nevíte proč – v myšlenkách znovu a znovu vraceli k nějakému textu, který vás při čtení samotném zas tolik neuchvacoval. Abychom si rozuměli: nejde o to, že by vás kniha přímo nudila, či vás dokonce něčím odpuzovala nebo provokovala, zkrátka jen nevyvolávala výraznější odezvu; prostě si tak nějak plynula a vy s ní. Teď už ale od jejího zdolání (promiňte mi tuhle dobyvatelsky horolezeckou metaforu) uplynuly týdny nebo měsíce, a třebaže se už dávno zaobíráte něčím jiným, nemůžete ten román dostat z hlavy.
Mně osobně se to naposledy stalo s loňskou prózou Christophera Priesta Airside, a jakkoli v takovém zážitku jistě hraje roli i aktuální rozpoložení a zájem čtenáře, možná je pro recepci tohoto u nás nepříliš známého spisovatele science fiction něčím příznačný. Charakteristika nikterak okatě spektakulárních, spíš jakoby tiše chytrých románů, které se na první pohled jeví být mnohem „menší“, než doopravdy …
