Britská kapela Slowdive na svém nedávném pražském koncertě zahrála patnáct skladeb – z toho devět z devadesátých let. Skoro se zdá, že minulost skupiny, která se v polovině devadesátých rozpadla a v roce 2014 obnovila činnost, je pro posluchače důležitější než její současnost. Vzhledem ke kvalitě loňského alba Everything Is Alive by přitom byla škoda zařadit Slowdive po bok různých unavených legend.
Volba skladeb, ze kterých kapely skládají své koncertní sety, není vůbec marginální záležitost. Už delší dobu totiž platí, že většina příjmů hudebních interpretů pochází ze živých vystoupení, což jistě nevybízí k přílišnému riskování a narušování očekávání publika. V případě Slowdive je fakt, že koncerty sestavují z nejúspěšnějších skladeb svého repertoáru, těžko pominutelný už proto, že největší prostor dostaly písně z desky Souvlaki, jež vyšla před více než třiceti lety, v roce 1993. Nechci tu ale vzdychat nad tím, že se kapela, která proslula kreativním rozvíjením svého zvuku, uchyluje k povrchnímu uspokojování fanoušků; jde o obecnější problém. V jaké pozici se nachází známá skupina, když se po letech vrací na scénu? A jakou roli v tom hraje invenčnost její aktuální tvorby?
Situace navracející se kapely mnohdy bývá interpretována až cynicky pragmatickým způsobem: podle sdíleného předpokladu cílí zejména na publikum, které ji poslouchalo už dříve. Úspěšnost comebacku pak bývá hodnocena podle toho, zda nová deska nevrhá špatné světlo na ty předchozí. Nostalgicky naladěný posluchač očekává, že pokud budou nové skladby dobré, zažije při nich totéž, co zažíval u těch starších. Na umělce je zkrátka kladen nárok, aby vyvolal předpokládané emoce. Koncerty Slowdive tomuto požadavku vyhovují. Pokud se ale podíváme na jejich alba, ukáže se věc v jiném světle. Stačí letmý náhled na diskografii Slowdive, abychom si uvědomili, že britská kapela nikdy nefungovala v „servisním“ modu.
Slowdive jsou vnímáni jako legenda nezávislé scény devadesátých let zejména proto, že se po svém debutu Just for a Day (1991) stali symbolem stylu shoegaze; jindy bývají řazeni k příbuznému, jen vágně vymezenému dream popu. Zároveň ale platí, že každá jejich nahrávka byla svým způsobem překvapivá, čímž se společně s My Bloody Valentine odlišují od jiných reprezentantů tohoto žánru. Příkladem byl experimentální Pygmalion (1995), poslední album skupiny před přerušením činnosti, na němž kapela zkoumala, kam až lze zajít v rozkládání konvenčních písňových struktur. Než se Slowdive po téměř dvacetileté pauze dali znovu dohromady, ptali se hudební kritici, proč skupina vlastně skončila. Byl Pygmalion završením jejich tvůrčího hledání? Anebo hudební scénu opustili, protože album nebylo příliš úspěšné? Mnohem důležitější však je uvědomit si, že Slowdive nikdy nestavěli na klišé či trademarcích a vždy dělali vše pro to, aby se nestali muzeálním exponátem určité estetiky, jak se to přihodilo například skupině Ride.
Shoegaze bývá popisován jako hudba introvertů. Pojmenování odkazuje k pohledům hráčů upřeným dolů, na špičky bot: jako by nebyli schopni přímého pohledu do očí. Je pravda, že na první desce Slowdive skutečně vytvořili kytarovou mlhu, v níž se posluchači mohli „schovat před světem“, následující nahrávky ale vykazovaly mnohem větší míru sebevědomí. Prozkoumávání zvukových krajin zde není ani tak útěkem, jako spíš nomádským objevováním nových území.
Everything Is Alive určitě není tak radikální album, jakým byl Pygmalion. Avšak rozhodně se na něm Slowdive nepohybují v bezpečném teritoriu, spíše jako by své posluchače učili orientovat se v nejistém či neprobádaném území. Zdá se mi, že zatímco v devadesátých a nultých letech křehcí introverti vyznávali eskapismus, dnes se snaží hledat cesty, jak svou citlivost projevit. Křehkost přestává být stigmatem, práce s emocemi je všeobecně sdíleným tématem a ceněnou dovedností.
Dodejme, že Slowdive se nebojí své zvukové krajiny konfrontovat s novými, nejistými prvky – výraznější podíl získávají například elektronické plochy. Tím zřetelnější je ovšem zmíněný paradox: zatímco studiová nahrávka svědčí o napojení na témata a pocity současného světa, koncerty nostalgicky odkazují do minulosti. Myslím, že je to škoda. I tak jsem si ale vystoupení Slowdive užil.
Autor je hudební publicista.