Snímek District 9 byl oslavován jako formálně podnětný a inovativní příklad science fiction, využívající žánr k debatě o apartheidu a dalších sociálních problémech. Proč režisér Neill Blomkamp po ceněném debutu nenaplnil očekávání, které do něj vkládali producenti, kritici i publikum?
Neill Blomkamp selhal. Tak se to jeví mnoha publicistům a publicistkám, kteří cítili potřebu povzdechnout si nad tím, že kdysi tak nadějný jihoafricko-kanadský režisér skončil u zakázkového Gran Turisma (2023), závodního filmu podle videohry. Autorovo jméno dokonce ani nefigurovalo v marketingu. Blomkampův osobní „brand“ ztratil tolik hodnoty, že se hollywoodské studio ani nepokoušelo jeho zdůrazněním zvýšit – bezesporu nevysokou – prestiž díla. Blomkamp už nepředstavuje talent, který dokáže do žánrové tvorby vnést nový život. Stal se námezdní silou.
Velké štěstí
Přesto lze Gran Turismo označit za režisérův nejlepší film od debutového Districtu 9 (2009), kterým před patnácti lety upozornil na své kvality. Je sice pravda, že se jedná o čistě komerční dílo, je to však solidně odvyprávěný žánrový příběh s nápaditě realizovanými závodními scénami. I tato opatrná chvála má ale hořkou pachuť vzhledem k tomu, kolik důvěry a prostředků do Blomkampa mezinárodní producenti v předchozí dekádě vložili. Režisér uvedl dva blockbustery s největšími hollywoodskými hvězdami, k nimž si navíc sám psal scénář: Elysium (2013) s Mattem Damonem a Jodie Foster a Chappie (2015) s Hughem Jackmanem. Oba sci-fi snímky měly vedle akce i společenský podtext a oba nakonec – s odřenýma ušima – byly ziskové. Elysium si však vysloužilo jen průměrné recenze a Chappie silně podprůměrné. Blomkamp se pokusil přejít k nezávislé produkci, jeho digitální horor Demonik (Demonic, 2021), vzniklý mimochodem s českou postprodukční účastí, je ale vysloveně špatný.
Jak si vysvětlit režisérův bleskový vzestup a následný setrvalý pád? Jedná se o zmarněnou šanci, planou naději, anebo se díváme špatně? Je třeba připomenout, že tvůrce měl během své rané éry velké štěstí. Své první krátké filmy točil v době, kdy počítačové triky a obecně postprodukční nástroje natolik zlevnily, že díla vypuštěná rovnou na YouTube mohla relativně snadno ohromovat svou kvalitou. Producenti velkých studií se promptně chopili příležitosti a začala nedlouhá, zato však intenzivní náborová éra. Amatérským filmařům se tak mohlo stát, že se Hollywood rozhodl investovat miliony dolarů do přepracování jejich „virálního“ počinu do celovečerní podoby. A právě to se přihodilo v případě Blomkampova krátkého snímku Živý v Joburgu (Alive in Joburg, 2005) o rasové diskriminaci vesmírných vetřelců v Jihoafrické republice, v němž se zhlédl vlivný novozélandský režisér Peter Jackson. Ten po trilogii Pán prstenů (2001–2003) zasvětil svou kariéru vývoji trikových technologií, s Blomkampem tedy rychle našel společnou řeč a produkčně zaštítil jeho celovečerní prvotinu.
Autor versus technika
Velkou devízou Districtu 9 bylo, že vznikl za třicet milionů dolarů, a přitom působil dojmem, že rozpočet musel být minimálně trojnásobný. Možná to je poněkud povrchní způsob, jak představit titul, jenž proslul jako trefná alegorie jihoafrického apartheidu, a tedy jako dílo důležité svým obsahem. Film nicméně stojí primárně na svých technických a formálních parametrech. Vše se v něm podřizuje tomu, jak co nejefektněji ukázat přelomové triky. Blomkamp sice pracuje mimo jiné i s pseudodokumentární estetikou, ale uchyluje se k ní spíše kvůli technologickým a finančním limitům.
District 9 byl některými kritiky oslavován jako dílo bořící žánrové hranice mezi sci-fi, autorským filmem, dokumentem, fikcí. Producent Peter Jackson přitom toužil, aby Blomkamp natočil mnohem nákladnější adaptaci populární videohry Halo, a District 9 byl v tomto ohledu jakousi průpravou – měl pomoci zvýšit důvěru v začínajícího režiséra a sehnat finance pro plánovaný projekt. Specifická zápletka snímku, který vycházel z Blomkampova krátkometrážního Živého v Joburgu, je částečně dílem šťastné náhody. Sešli se dva tvůrci, kteří své technologické ambice vložili do příběhu, jenž byl zrovna po ruce. Když se později Blomkamp pokoušel vymyslet nové koncepty, méně založené na vlastní zkušenosti, neuchytily se. Úspěch sci-fi debutu, který je působivý jak formální stránkou, tak sociálními tématy, má tedy pragmatické pozadí. Bílý rodák z Johannesburgu se ostatně časem dočkal výtek, že apartheid využil k vlastnímu zviditelnění. Objevila se nařčení, že černošské obyvatelstvo ve snímku ztotožnil s odpornými mimozemskými hmyzáky, aby mohl zužitkovat svůj um v oblasti počítačových triků. Možná to myslel dobře, nebyl by nicméně prvním ani posledním bělochem, který při ztvárnění podobného tématu nedokázal opustit svůj úhel pohledu. District 9 je sugestivní film o špatnosti apartheidu a jeho následků, nicméně je od bílých, o bílých a pro bílé. Vypráví ostatně příběh bílého úředníka, který se začne proměňovat v jednoho z vetřelců a diváka vyzývá: „Představ si, jaké to je“, místo aby onu zkušenost autenticky zachytil.
Hollywoodské bezpečí
Když přijmeme District 9 jako v první řadě technologický projekt, a navíc jako počin, jenž byl pouze zastávkou na cestě za vysněnou adaptací hry Halo, jeví se filmařova následující kariéra v odlišném světle. Blomkamp má rád videohry a ve všech jeho titulech se projevuje herní struktura: povinné neinteraktivní dějové úseky, takzvané cutscény, tu střídá kinetická akce, při níž protagonisté procházejí jednotlivými levely a likvidují nepřátele, aby splnili daný úkol. Zpětně se tak zdá, že Districtu 9 nejvíc uškodilo, že ho kritická i širší veřejnost kategorizovala v první řadě jako politický a angažovaný film a ptala se: „Co nám Blomkamp sdělí příště?“ Když nedošlo k realizaci filmu podle Halo, snažil se tvůrce ve svých sci-fi Elysium a Chappie vyprávět další velké příběhy o sociálních nerovnostech a stinných stránkách budoucnosti, přestože to nebyla jeho silná stránka. Proto se tak rád vrací ke krátkometrážnímu formátu a pod hlavičkou svého kanálu Oats Studios produkuje krátké filmy, v nichž může řemeslně exhibovat a hrát si, nakolik mu to finanční prostředky dovolí.
Nic z výše napsaného Districtu 9 neubírá na potenciálu fungovat jako alegorie apartheidu. Neznamená to, že by Blomkamp svůj debut „nemyslel vážně“ a počínal si při jeho realizaci vypočítavě. Není samozřejmé, že primárně technicky nadaný režisér svou první velkou šanci využije k převyprávění politicky angažovaného příběhu. Je ale smutným paradoxem jeho kariéry, když se jako dobré rozhodnutí jeví vzdát se trápení se svými „až příliš autorskými“ projekty a skončit u Gran Turisma. Konečně tak natočil videoherní film, i když méně okázalý, než plánoval s Halo. Po dlouhé době je to krok směrem vzhůru, zároveň však vede do bezpečného náručí hollywoodského provozu.
Autor je filmový publicista.