Volná adaptace Světlé komory francouzského sémiotika a teoretika kultury Rolanda Barthese, uvedená pod názvem Romanticky rozprašuji vlastní popel, vykládá jeho teorii obrazu pomocí srozumitelných, ne však prvoplánových metafor. Publikum tak může přihlížet hře na honěnou předobrazu s obrazem, denotátu s konotátem.
„Nepřišlo ti to trochu kýčovité?“ ptá se mě kamarád fotograf, kterého jsem vzala na devatenáctou reprízu hry Romanticky rozprašuji vlastní popel ve Studiu Hrdinů. Vycházíme z Veletržního paláce, a zatímco si zapíná kabát, vysvětluje, že mu vadila především jedna z úvodních scén, kdy herectvo s komickou poslušností plní pokyny hlasu neviditelného fotografa, jak mají stát, kam se dívat a co s rukama. „No jo,“ zamyslím se, „ale nejsou tohle ty nejsrozumitelnější momenty?“ Právě toto místo rozesmálo nejvíc lidí. Metafora je to možná povrchní, ale zároveň poměrně věrná textu, který Linda Dušková volně adaptovala. Ve Světlé komoře (1980, česky 1994) Roland Barthes doslova píše: „Není nic směšnějšího než fígle fotografů, kteří se snaží ‚oživovat‘: postaví mě před schodiště, protože za mnou si hraje skupina dětí, zahlédnou lavičku a vzápětí na ni musím usednout. Řeklo by se, že zhrozený fotograf musí nesmírně zápasit o to, aby se fotografie …
