Dopady zemětřesení, které loni v únoru postihlo Turecko, se tamní vládě stále nedaří eliminovat. Velká část lidí, kteří přišli o bydlení, dodnes živoří v nevyhovujících podmínkách. Změní na tom něco březnové komunální volby?
„Ty pravé otřesy přišly až po zemětřesení,“ popisuje předešlý rok Sabriye, jedna ze 14 milionů osob postižených devastující vlnou zemětřesení o síle až 7,8 stupně Richterovy škály, která 6. února 2023 zasáhla jihovýchodní část Turecka a severozápadní část Sýrie. Její příběh, jenž je spolu s dalšími k vidění na platformě Medyascope, jednom z mála nezávislých médií v zemi, přibližuje tíživou situaci, v níž se obyvatelé zasaženého regionu ocitli ze dne na den a která pro většinu z nich trvá i rok po katastrofě. Na internetu lze dohledat fotografie neodklizených sutin, polorozpadlých prázdných budov i provizorních kontejnerových městeček, které doprovází hashtag #deprembirinciyıldönümü (první výročí zemětřesení), nebyly totiž pořízeny v týdnech po katastrofě, jak by se mohlo zdát, ale rok poté. Podle uniklých informací při zemětřesení zemřelo téměř 120 tisíc obyvatel a ti, kteří přežili, nyní čelí hladu, nedostatku vody, zdravotní péče a tepla.
Nezapomeneme, neodpustíme
Obyvatelé nejpostiženější provincie Hatay čekali na pomoc státních záchranných složek (AFAD) tři dny. Otázku „Proč?“ si kladou i rok poté, při tichém průvodu v městě Antakya, který začíná ve 4:17 (v čase prvního otřesu) a jehož motto zní „Nezapomeneme, neodpustíme“. Podobné protesty se konají nejen v postiženém regionu, ale i jinde v Turecku – odpověď chtějí znát všichni. Prezident Recep Tayyip Erdoğan se přitom stále drží náboženského diskursu, v jehož duchu vysvětloval zemětřesení jako osud či boží trest. V této „zkoušce“ prý turecký národ šťastně obstál: „Žádný jiný by se s katastrofou století nevypořádal tak odvážně.“ Ve svém projevu k výročí zemětřesení Erdoğan dále hovořil o semknutí lidu a solidaritě všech obyvatel bez rozdílu. Ponechání provincie Hatay, kterou obývá z většiny alevitská islámská menšina, křesťané a Syřané, napospas osudu, ovšem Erdoğanovým slovům odporuje.
Do prázdna vyšuměly i sliby rychlé výstavby více než tří set tisíc bytů (zatím není hotova ani jedna šestina) a také příslib dohnat k odpovědnosti ty, kvůli jejichž pochybení se budovy sypaly jako domečky z karet. Hněv pozůstalých obětí se nejčastěji soustředil na stavební firmy a inspektory, kteří přijímali úplatky či vydávali potvrzení budovám, jež nesplňovaly bezpečnostní požadavky. V současnosti je vedeno 270 soudních sporů, což ministerstvo spravedlnosti prezentuje jako svůj úspěch. Systém přitom funguje tak, že příjem kontrolního inspektora se vypočítává z ceny zkolaudované stavby, čili pokud inspektor budovu neschválí, nedostane nic. Obecní úřady navíc často za úplatek povolovaly rozšíření bytových domů o další patra a konečně státní administrativa vydávala hustě osídleným městům stavební amnestie.
V roce 2019 se přitom Erdoğan chlubil, že udělením amnestií vyřešil problémy provincií Gaziantep a Kahramanmaraş, jež se později ocitly v epicentru zemětřesení, a populisticky tak získal hlasy mnoha Syřanů, kteří se do nestabilních budov mohli nastěhovat. Právě vůči Syřanům se pak obracel kvůli nedodržování stavebních pravidel i distribuci humanitární pomoci. Ve zkorumpovaném, klientelistickém systému je nicméně obtížné ukázat na jednoho viníka, a ačkoliv jsou někteří developeři a inspektoři souzeni, politickou odpovědnost zatím nikdo nepřijal. Podle Human Rights Watch nestanul u soudu ani jeden veřejný činitel, starosta nebo člen městské rady – nikdo z těch, kteří umožnili vznik extrémně zranitelné zástavby.
Opět před volbami
Rok od katastrofy se Turecko nachází v podobné politické situaci jako loni. Zatímco tehdy dokázal v prezidentských a parlamentních volbách Erdoğan přesvědčit voliče, že změna politického vedení by nevedla k rychlé revitalizaci regionu, nyní, před komunálními volbami, dokonce otevřeně prohlásil, že pokud občané Hataye nedají svůj hlas kandidátovi vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), žádná pomoc nedorazí. Obnova měst a bezpečnější konstrukce jsou velkým tématem volební kampaně nejen v jedenácti zasažených provinciích, ale také v Istanbulu, jenž leží v tektonicky rizikové oblasti, a experti očekávají velké zemětřesení, které by vzhledem k blízkosti Marmarského moře nejspíš provázela tsunami.
Inspekce přitom ukázala, že téměř dvě třetiny budov by takovou katastrofu nepřežily. Mnoho obyvatel se ovšem kontrole brání, jelikož jsou si vzhledem k raketové inflaci a ekonomické nestabilitě vědomi nedostupnosti jiného bydlení; jiní se dobrovolně stěhují do centrální Ankary. Kritice čelí jak současný starosta Ekrem Imamoğlu z opoziční Republikánské lidové strany (CHP), tak kandidát vládnoucí AKP Murat Kurum, který jako ministr urbanizace a životního prostředí mezi lety 2018 a 2023 zavíral oči před výše popsanými korupčními praktikami.
Byť je Kurum především Erdoğanovou figurkou a většina voličů hlasem pro něj vyjadřuje podporu vládnoucímu prezidentovi, jsou komunální volby politickou událostí, která může změnit směřování země. Novou politickou reprezentaci potřebují hlavně postižené regiony, doposud bašty vládnoucí strany AKP. Rok od zemětřesení, které proměnilo v ruiny nejen města, ale i životy obyvatel, mezi místními převažuje beznaděj – někteří stále hledají těla svých blízkých (podle neziskových organizací se pohřešuje přes tisíc osob). Jestli opět zvítězí populismus a falešné sliby, se ukáže na konci března.
Autorka studuje blízkovýchodní studia se zaměřením na Turecko na FF UK.