Jsou to přesně dva roky od začátku války, když si sedám k počítači, abych napsala další sloupek, a vůbec nevím o čem. Zatímco přemýšlím, nakolik já, jehož jménem tu mluvím, jsem skutečně já, člověk z masa a kostí s tím a tím trvalým bydlištěm, s tím a tím rodným číslem, manžel se mě zeptá, jak jsme se vůbec o začátku války dozvěděli. Jak ty, nevím, odpovím. Byla jsem v Moskvě, ty v Dubně. Nejspíš jsi to slyšel v rádiu u snídaně. A hned jsi mi pak volal. Já jsem se právě vrátila z ranní procházky se psem, celá od sněhu. Venku byla ještě tma. Chystala jsem se zapálit sporák, abych postavila vodu na čaj. Telefon jsem si tiskla k uchu ramenem levé ruky, ve které jsem držela krabičku se sirkami. Rozsypaly se po zemi, když jsi řekl, že Rusko bombarduje Ukrajinu, Kyjev. Rozhovor jsme rychle přerušili, musela jsem ty sirky posbírat, dřív než je sežere pes. Zapnula jsem si potom počítač, abych si poslechla zprávy, a domovská stránka prohlížeče byla černá a zamřížovaná bílým nápisem NE VÁLCE. Byla to stránka kulturně-společenského portálu Colta.ru, který od toho dne v podstatě mlčí, přinejmenším v režimu, v jakém do té doby fungoval. Před válkou denně informoval o aktuálním kulturním dění v Rusku, o čteních, výstavách, koncertech, filmech, teď se na něm jen občas objeví nějaký nový příspěvek – rozhovor o tom, jak si nezávislí novináři vedou v podmínkách cenzury, článek o budoucnosti Ruska. „Žádné pozitivní předpovědi,“ shrnula zveřejněný materiál šéfredaktorka portálu, básnířka a prozaička Marija Stěpanovová.
Mnohokrát jsem se za ty dva roky vracela k její próze Památce paměti, která mimo jiné vypráví o tom, jak fatálně ruská společnost uvízla v minulosti, ve svých často zkreslených představách o ní. Současná válka, v níž se bojuje o „historická území ruského světa“, je toho tragickým důkazem. Na Stěpanovovou jsem po celou dobu narážela také v řadě protiválečných básnických publikací, které se začaly množit s ubíhajícími měsíci na internetu i v tisku, domácím i zahraničním. Chtěla jsem přeložit její verše o nesmazatelném studu, jenže se mi ho nepodařilo s ničím zrýmovat, a tak mi zůstalo jen torzo: „Blahořečím vám, široké lesy, / roviny, hory / i tobě, dvoucípý pobřežní páse…“ Stejně jako z další básně o červencovém ránu na chatě: „Zatímco jsme spali, bombardovali jsme Charkov.“ Zasekla jsem se hned v úvodu, na tom rozdvojeném „my“. Stěpanovová ten stav komentovala v rozhovoru pro Rádio Svoboda: „Odteď my všichni patříme k tomu množství lidí, kteří udělali, kteří provedli tohle… Ať teď budu psát cokoli… tak či onak to bude vnímáno jako text vytvořený v jazyce lidí, kteří provedli tohle.“ Spali a bombardovali. Jedli a bombardovali. I já jsem se k těm lidem počítala, vždyť jsem ještě loni touhle dobou žila v zemi agresora, která se dávno předtím stala mým domovem.
Marija Stěpanovová z Ruska odjela dřív než já. I po roce a půl života za jeho hranicemi se básníku Igoru Pomerancevovi přiznala: „Nemůžu říct, že někde žiju… Pořád čekám, kdy se mi podaří přistát.“ A o tomto neurčitém stavu, v němž se po 24. únoru 2022 ocitla řada ruských občanů, kteří nikdy nepodporovali vládnoucí režim, kteří dokonce otevřeně stáli proti němu, Marija Stěpanovová napsala loni v létě nevelkou prózu. Čtu si ji teď z rukopisu, který českému nakladateli poslal německý majitel práv. Už jen název vyjadřuje zoufalou neukončenost děje. V doslovném překladu by zněl Mizejíc – a ženský tvar přechodníku volím, protože předpokládám, že se vztahuje k hlavní hrdince, ruské spisovatelce M. To ona postupně mizí – ze života, který byla zvyklá vést. Kvůli válce odešla z Ruska do Evropy. Na rozdíl od mnoha jiných ji emigrace nezbavila statusu, dál si jezdí po literárních čteních a festivalech a s pomocí drobných rituálů udržuje zdání normality. Avšak víc než spisovatelkou je pro všechny představitelkou země, která rozpoutala válku proti svému sousedovi. Děj té útlé prózy se odehrává ve dvou dnech, cestou na další veřejné vystoupení. Jenže hrdinka na ně tentokrát nedorazí, železničáři v zemi, kam míří, toho dne stávkují. Zato se přidá k cirkusu a vystupuje v čísle, kde se nechá rozčtvrtit. Ale to už si neříká M., nýbrž A. Změní identitu, vypne si telefon a zmizí. Ta iniciála je možná odkaz k pozvolnému pádu Carrollovy Alenky do králičí nory, ke kterému se Stěpanovová v rozhovorech poskytnutých za války opakovaně vrací: „Alenka padá, padá a padá – je to takový pohodlný pád. Kolem stojí knížky a sklenice se zavařeninou, je to připravený pád, ale stejně je to pád. A člověk neví, zda přistane, a kdy.“
I já ty dva roky padám a padám a nevím, za co vyměnit své A.
Autorka je rusistka.