Pád

Jsou to přesně dva roky od začátku války, když si sedám k počítači, abych napsala další sloupek, a vůbec nevím o čem. Zatímco přemýšlím, nakolik já, jehož jménem tu mluvím, jsem skutečně já, člověk z masa a kostí s tím a tím trvalým bydlištěm, s tím a tím rodným číslem, manžel se mě zeptá, jak jsme se vůbec o začátku války dozvěděli. Jak ty, nevím, odpovím. Byla jsem v Moskvě, ty v Dubně. Nejspíš jsi to slyšel v rádiu u snídaně. A hned jsi mi pak volal. Já jsem se právě vrátila z ranní procházky se psem, celá od sněhu. Venku byla ještě tma. Chystala jsem se zapálit sporák, abych postavila vodu na čaj. Telefon jsem si tiskla k uchu ramenem levé ruky, ve které jsem držela krabičku se sirkami. Rozsypaly se po zemi, když jsi řekl, že Rusko bombarduje Ukrajinu, Kyjev. Rozhovor jsme rychle přerušili, musela jsem ty sirky posbírat, dřív než je sežere pes. Zapnula jsem si potom počítač, abych si poslechla zprávy, a domovská stránka prohlížeče byla černá a zamřížovaná bílým nápisem NE …