Dagmar Urbánková se ve svých nových textech projevuje jako vtipná glosátorka okolního dění, ale také jako hravá experimentátorka s nářečními prvky. Dočteme se o podivných zvycích běžkařů nebo o pozorování ohně a rozmrazování vody na nádobí a poučíme se, že „s tým dát nekomu po čuni není neco v pořádku“.
Jak dát nekomu po čuni (recept)
Po čuni dáte tak, že dáte (já o tym možu vyprávět, mnoho sem ich už zfackovala). Nejdřív se tedy rozhodnete, to je zásadní (přemýšlím, jak se zásadní řekne valašsky nebo hanácke nebo nejak, aby to bylo zajímavější, estli chápete, jestli to jde nejak zkomolit – to mám nejrači, věci komolit. Nejde to, zásadní nejde přetentovat, jedině snad do ostravskyho na zasadni, ale to je stereotyp, nuda). Tak.
Pak se napřímíte, ruku teda hlavně (sme zpátky u toho fackování) a facknete. Fack. Přesně. Plesk. Asi teda (nikdy sem to nedělala, ale představuju si dost). No a je to vlastně hotový. Můžete jít domů.
A jak jste to udělala, a je to už teda hotovy, tak to máte.
Jdete teda domů, jdete pěkně lukami, travami, no ale zas tak moc pěkně to nejde. To po pravdě ne. Začne vám být tak divně od ruky nebo od srce, já nevím, něco nejak není v pořádku. S tým dát nekomu po čuni není neco v pořádku.
Po čuni
Raz dala nejaká …
