Sufrum!

Jak dát nekomu po čuni (recept)

Po čuni dáte tak, že dáte (já o tym možu vyprávět, mnoho sem ich už zfackovala). Nejdřív se tedy rozhodnete, to je zásadní (přemýšlím, jak se zásadní řekne valašsky nebo hanácke nebo nejak, aby to bylo zajímavější, estli chápete, jestli to jde nejak zkomolit – to mám nejrači, věci komolit. Nejde to, zásadní nejde přetentovat, jedině snad do ostravskyho na zasadni, ale to je stereotyp, nuda). Tak.

Pak se napřímíte, ruku teda hlavně (sme zpátky u toho fackování) a facknete. Fack. Přesně. Plesk. Asi teda (nikdy sem to nedělala, ale představuju si dost). No a je to vlastně hotový. Můžete jít domů.

A jak jste to udělala, a je to už teda ­hotovy, tak to máte.

Jdete teda domů, jdete pěkně lukami, travami, no ale zas tak moc pěkně to nejde. To po pravdě ne. Začne vám být tak divně od ruky nebo od srce, já nevím, něco nejak není v pořádku. S tým dát nekomu po čuni není neco v pořádku.

 

 

Po čuni

Raz dala nejaká žencká nekomu po čuni. Ale fakt dost, chlapovi nejakému. Letěl. Ten leťél! Nad kopřivami a pak do nich spad. Pak se v nich válel. A jak se válel, tak v nich mizel hloubš a hloubš. Hluběji. Pak už ani zoufalstvím nevěděl, co dělá. Na dně byl a čuměl enom. Čučel z rostlin, ani nemrkal.

Ona tak nadávala! Protože on před tým řval jak zpovykaný, pominutý, vyplesklý starý vejce! Nandala mu. Stačila si u teho před tým teda vyhrnut rukávce a plesk. Zrazu se válal v býlí.

Vůbec už ale neví, proč to píše, ani co to bylo za chlapa mizernýho. Ale musel byt mizerny, když ho buchla a on leťél. Eště aji teď si odpluv­la. Nevěří dosud.

No nic. Tak teď už to má za sebúou a ide dom. Ona jako.

V lese tu náhle sa dala do řevu, do chechtání, sedí na pařezu a chláme sa.

Naráz ticho: sakryš, esli mu neudělala neco, neco vážnyho temu nekemu, aby v tých kopřivách se neuválal k smrti třeba například! Plný puchéřů!

Ide tam zpět. Chlap leží na zádoch, vyšťabřený, oči otevřené, nemluví.

Dýchá? Nevíme, musí blíž. Ona jako.

A jak ho tam tak našla zuboženýho a čumí po něm detailně a je ona taková pečující, tak ho začala opečovávat, začalo jí ho být lúto. Chlap nečinný zůstával dál – ale ne dlouho. Nakonec divsa nedivsa – oni se vzali.

 

 

Za plotem (pjesnička)

Za plotem pláň. Pláň tichá, nikde nic. Tu keř, tu v poli díra, větví pár.

Před plotem žencká porcuje sekyrou maso, veliky plecko nejaky dělí, tlusčí řízky vyrábívá. Vždy zvedne porci do výšky a hází přes plot. Házá. Ale ne ledabyle, pěkně s tím narábí – jako s lítacím talířem.

 

Plavně přes plot

masa létají.

 

Sotva ještě ve vzduchu to maso je, vyběhnou odněkud do středu prostoru zvířata, úplně všelijaká a všelijak zbarvená, domácí i cizí, po jídle se sápou. Vyskakují, rvou se o kusy.

Někdo vrčí, jinému z huby kus trčí. Na ňho se někdo vrhá, kusy z jazyka trhá. Teď zas další nemeškal, přiběžkal.

 

Dál plavně masa

přes plot létají.

 

Tu jakýsi obří netvor tlapa netlapa vrhá se na řízek hnědýma zubama.

Třicatero možná víc ohří zupatých: dupou, poskakují, hňupou.

 

Nad prostor vylétl pták. Krouží, stíní, zlořekuje. Vydává zvuk nejtišší.

Pláň se vyprázdnila, hotovo.

Ticho je, smrdí to místo rozjezenými žvanci.

 

To ve snu viděla a nevěřila.

 

 

Prašan

Prahu zasypal sníh. Je druhého prosince.

Z domů se vylili běžkaři. Zbystřili a vylézají.

A teď co je to za lidi a jak to mají s náčiním.

Tahle paní má běžky nesvázané, pod paží se jí rozšklebují do tvaru X, jedna klouže po skluznici té druhé, hůlky přes to ledabyle ukazují tři čtvrtě na čtyři. Běžkařské boty růžové, o barvu nejde, spíš o to, že na chodníku je led. Podrážka jak kámen, nechci to vidět.

Teď tenhle pán vychází z domu s běžkami na nohou. Jako ze dveří. Jiný extrém. Na podestě nasněženo, blíží se ke čtyřem schodům. Natáčí se, půjde bokem. Jde opatrně, ták. Délka běžek ale neodpovídá rozměrům schodů, je mu to jedno, využívá pružnosti dřev – ono to nějak půjde, houpe se. Ná­hle mu ale upadla čepice, zapadla škvírou pod schody. Jsem zvědavá, jak pro ni v běžkách poleze. Aha, napichuje ji seshora hůlkou. Čepice se ovšem ponořila ještě hlouběji. Bohužel.

Teď je tu starší paní. Ta to bere v běžkách stylem kros kántry, křížem krážem, masitý prašan sjednotil krajinu sídliště, žena se valí městem chodník nechodník, popelnice nepopelnice, přejíždí obrubníky, hupy, projíždí parkoviště – jak na vlnách. Zmizela. Z kterého domu vycházela, není jasné. Kam ale míří, jasné je.

Další madam: výbava solidní, před výkonem se ještě zastavuje v Bille. Nechce se jí běžky sundávat, tak prosí cizího pána lelkujícího před obchodem, jestli by jí neskočil dovnitř pro tatranku. On to udělá! Už to dělá! Paní si tatranku dává do kapsy, zapne zip a jede směr Hvězda. Konečně. To je to místo, kde se všichni sejdou.

Než ale budou uvnitř, je před vstupem do lesoparku přechod, kde se to trochu zbrzdí. Já tam zbrzdím určitě, chci se dívat. Přechod je mírně nasolený, povrch sněhu narušený a teď ti běžkaři. Jeden z nich přijede k okraji a váhá: sundat, nesundat… Nesundat. Zároveň si ale nechce odřít skluznici, tak kráčí jako čáp – nohu zvednout, nohu položit, nohu zvednout, nohu položit, lala lalala, lala lalala, lala lalala, lala lalala. Přijíždí další a zase: sundat, nesundat… Nesundává. Nohu zvednout, nohu položit, lala lalala, lala lalala… Následující sportovec váhá jen krátce a sundává, pak běžky (lehké jak vážky) nese přes přechod. V každé ruce jednu, mezery v podrážkách se ucpávají sněhem, lituje, že sundal, bude muset čistit. Nebo nelituje? Hned za přechodem hůlkami boty čistí, vyškrabává, poklepává, nadává. Lituje. Donadával a sviští.

Než budeme uvnitř, tak je tu ještě jedna věc k dívání: lavičky. Lavičky pod peřinami jsou náhle pro panenky, sníh jim zkrátil nohy a zrušil opěradla. Žena přichází s kávou a váhá: sednout, nesednout. Sedá si do peřiny, do sedačky pro miminka, je celá zabořená. Kávu položila vedle sebe, nemůže ji najít. Našla ji až podle kouře. Pije, sedí a dívá se.

K lavičce se blíží mladík v běžkách. Chce si sednout „obutý“. Zkouší to bokem, sedí chvíli s nohama spořádaně na stranu (reklama na kaliopky 1978), je to trochu křeč, pro změnu si sedá čelně a běžky zapichuje na stojato. Kývá se to, boty visí na špičkách. Kdyby měl sjezdovky, vše by bylo jiné, stabilnější. Ale takhle ne. Tak tam vedle sebe sedí paní s kávou a pán se stojatýma běžkama. Zapadlí.

A teď jsme konečně v místě nejkrásnějším: na hlavní třídě Obory Hvězda. Tady je to široké jak v Rusku, tady to zaklenují posněžené větve, tady je to nekonečné a vzdušné. Tady plápolají šály, šustí šusťáky, mrznou nosáky. Tady se tlumeně nesou otrávené výkřiky dětí: Nejde to, dál už nepojedu! Tady se nesou povzbudivá slova rodičů: Vždyť ti to jde tak krásně! Tady se nasytíme předjíždění, objíždění, dojíždění.

Švum, svist, ševl.

A teď co se děje na vedlejších cestách. Asi totéž, jen v menším: Švum, svist, ševl.

Na boční paprsek Obory Hvězda se dostaneme z hlavní třídy napříč lesem, shrbeně, aby sníh z větviček nenapadal za krk. Když se to nedopatřením stane, vyjíkneme a osvobozená lehká větev tiše vylétne. Je ráda. Asi.

A teď, co je při takové sněhové nadílce problém. Zaprvé odpadky. Hluboký prašan toho pojme hodně: mandarinkové slupky, kapesníky, mobily, klíče. Ať už na té třídě nebo na té. Zadruhé – na bílém pozadí se ztrácejí bílé bundy, bílí psi a bílé rukavice. Vše k nalezení na jaře.

A nakonec poselství: když nasněží, nechoďte v bílém – byla by vás škoda. Až tak je to jednoduché.

 

 

Plamen a led

Plameny kolem polen zlatí jak úhoři. Špičky i těla hašteří, zužují se, sužují, vytahují, nemůžou odskočit od černých dřev – od zdrojů. Elektrizují, jako by je někdo vlažil olejem. Velké štěstí, že je tam sklo. Výjev celkově vypadá jak oživlá tapeta krbu.

Tak zatrol: je to živé, nebo ne? Chodím se ujišťovat, sahat na naakumulovaný plášť, ohřívat se. Nemůžu se od krbu odtrhnout, zatímco průhledný kbelík u kuchyňské linky marně čeká na vodu na nádobí.

Jdu pro ni, jdu černou zahradou. Za každým keřem nejmíň jedny oči.

Vodu lovím z hrnců, které nechaly děti na trávníku, z hladin vyzvedám povolené ledové disky. Je to celkem slast, vybírat kulaté tlusté ledy z vody. Obcházím hrnce a plním kbelík. Je tma, sem tam se trefím, sem tam ne, do něčeho občas kopnu, převrhá se to do bot. Ledovka. Sufrum! Škrábla jsem se větví. Sufrum zas! Menší hrnce vylévám do kbelíku celé, trefa dobrá. Kbelík těžkne, led se uvnitř posouvá a chrastí. Nesu bílé ryby, čvíchá to. Zase ta bota. Nesu ledovou polévku černou zahradou – a i s kořením jehličnanů, listnanů… Doma to jídlo stavím vedle krbu, aby došlo.

Obraz v krbu chvílemi vypadá jak zrychlený němý film, oranžové plandající postavy, co se pořád zbrkle vracejí na začátek, k vrcholu, zpět na začátek… Nohy mají neustále v polenech a snaží se vykroutit. Když oranžový živel narazí na smůlu, děsivě zazlobí, úzké plamínky vyvíří ze stejných míst, dokola jedí, dokola hladoví. Zároveň ale jako by ani nic nepolykaly. Dřeva neubývá, úsporný režim, ale svítí to. Rychlé trávení. Možná polykají pěnu, pěnu ohně: ústa plná, žaludek prázdný. A polknuto hned.

Baví mě dívat se do tepla, mrská se to tam pomalu a ustavičně. Poleno černé sjelo. Oheň zasáhl střed ústředního dřeva a okraje začaly bělat.

A teď prásk! Kládička leží v červených troskách a hubne.

Nakonec je přeci jen po ní.

Další!

Oči spočinuly na kbelíku. Ohledně vody v zimě je tu víc variant, jak se zachránit. Kromě ledu v nádobách je také někdy nasněženo. To obcházím dům s lopatou, vyřezávám úzký hluboký chodník a sníh nasypávám do kbelíku. Když se pak uvnitř domu roztápí, voda se dělá nejdřív u okrajů, v centru je skupenství dlouho pevné, zakulacené a měkké jako plněný ovčí žaludek.

Tak obsah kbelíku pozoruju a stopuju – polívka za tři čtvrtě hodiny je hotová. Taková sněhová.

Dnes mám ale vodu z ledů a roztápění je delší a jinačí. Je dlouhé, to se mi líbí – pozorovat bílé plovoucí zbytky. Jsou celkem živé: z kaprů cejni, z cejnů akvarelky, z akvarelek neonky…

Sedím u krbu – než bude voda hotová. Sníh a oheň.

Ohniště je plné zlatých prstenů. A stenů. Čím víc plameny ujídají ze středů, tím víc modrají a říkají větší a větší nesmysly, divoce tančí. Uvnitř dřeva musí být zavřený modřín. Jinak je nevysvětlitelné, kde se tam barva vzala. Občas blesk a jedna oranžová postava leze až do sopouchu. Tak nasupeně a zas se vrací. Dřevo okousané.

Polívka na nádobí už je. Nemůžu se ale odtrhnout: Plameny stojí jak loutky za polenem a mele jich tam blbosti třeba i osm najednou, překřikují se, převyšují, strkají do stran, vytlačují, šťouchají se. Mluví hnusně jedna o druhé, jako fakt. Šklebí se. Vzájemně se požírají, nemá to konce.

Přepínám program, tapet máme dost. Máme plnou skříň krásných lesklých tapet – vybírám rašeliniště a jdu na to nádobí.

Polévám polévkou talíř s kytičkama, polévám lžíci, vidličku, nůž. Polévám mixér, polévám.

Dole v domě mlátí okenice. A mně prší hlavou dovnitř.

Sufrum!