Soubor textů Dagmar Urbánkové zaznamenává období, kdy zahrady zdánlivě přestávají být zajímavé: listí opadá, barvy se ztrácejí a vše se oddává spánku. Autorka ale v krátkých prozaických útvarech, které volně přecházejí do veršů, nachází minimalistické kouzlo tlení, rozpadu a zastaveného času.

Dagmar Urbánková se ve svých nových textech projevuje jako vtipná glosátorka okolního dění, ale také jako hravá experimentátorka s nářečními prvky. Dočteme se o podivných zvycích běžkařů nebo o pozorování ohně a rozmrazování vody na nádobí a poučíme se, že „s tým dát nekomu po čuni není …

Povídka Dagmar Urbánkové zachycuje fragmenty vzpomínek na dětství na Hané. Ač tu probíhá zabijačka, hlavním hrdinou není řezník, ale nářečí – „hustá hanácká řeč“ „čisčí než sváteční obros“, která „plave po skalinách, po vlnkách slin, každé druhé slovo se …

Na konci jsem si odskočila k moři

Báseň vybral Petr Borkovec