Jak prožívá ruskou vojenskou agresi ve své zemi ukrajinský spisovatel? A co přesně znamená zvyknout si na válku, jež se stala běžnou součástí života? Následující text vypovídá o každodennosti, která má rysy starořecké tragédie.
Kde jste byli onoho rána, když začala válka?
Tohle je můj příběh. Válka ke mně promluvila hučením vzdálených výbuchů za oknem, kterým jsem však neuvěřil, myslel jsem si, že pořád spím. Poté v prvním patře domu mých přátel nedaleko Kyjeva bouchly dveře a po schodech dolů sjely pantofle. „Začala válka, uzavřeli vzdušný prostor,“ řekla Kaťa, paní domu. Zmínila vzdušný prostor, protože za dvě hodiny jsem měl letět do Vilniusu na prezentaci překladu svého románu. Její hlas po probuzení působil drsně, zněl jako mužský, chraplavě, jako kdyby spoustu let kouřila. Ve skutečnosti však takto zněl zvířecí strach. Před oknem v kuchyni stál obrovský pes a díval se do temné oblohy, bázlivě štěkal a naslouchal zvukům raket a vojenských letadel.
Co se změnilo?
Každý Ukrajinec si bude navždy pamatovat temné ráno 24. února 2022, kdy začala plnohodnotná invaze. Někoho probudily zvuky výbuchů, někoho vyděšené telefonáty blízkých, ale všichni si ten okamžik pamatují do posledního detailu. Je to druh vzpomínky, která prostupuje celým naším životem. To, že máme tento společný zážitek, z nás dělá nejen jeden národ, ale i užší, důvěrnější společenství, něco jako rodinu. Protože jsme ho prožili společně.
Poté následovalo mnoho dalších chvil, úzkostí a slz, bolesti a vzteku, ale právě ty první vteřiny mi připomínají zastavený film. Jako ve 3D programu si vybavuji každý detail kolem sebe: teplotu vzduchu, skleničky na stole po včerejším posezení, hodinovou ručičku nade dveřmi, psí zápach v pokoji, chladnou dlážděnou podlahu. Byl to nejdůležitější okamžik mého života, po kterém to šlo už jen z kopce a všechny plány byly bezpředmětné. Možná si stejně pronikavě a hluboce budu pamatovat jiný okamžik – až uslyším, že válka skončila. Pokud se ho ovšem dožiji.
Od té doby uplynuly dva strašné roky. Co se změnilo v nás a kolem nás? Nejdůležitější změnou je, že jsme si na válku zvykli, stala se součástí našeho života, naší každodenní rutiny. To je ta nejstrašnější změna, protože jsme se přizpůsobili něčemu naprosto abnormálnímu a děsivému, naučili jsme se žít, aniž bychom si toho všímali.
Teď když v Kyjevě zní siréna vzdušného poplachu, téměř nikdo nespěchá do nejbližšího krytu, lidé beze spěchu jako obvykle dokončují to, co je potřeba zařídit. Smrt začala vykazovat rysy starořecké tragédie – nyní je řízena osudem, na který člověk v podstatě nemá žádný vliv. Může se stát, že raketa dnes zasáhne právě váš dům, spadne na kavárnu, kde si zrovna objednáváte cappuccino, zničí nádraží, kde vyzvedáváte přátele. Je téměř nemožné se proti tomu chránit, takže je nutné to přijmout jako každodenní možnost. Děj se vůle Boží, říkáme my ateisté.
Smrti kolem nás je mnoho. Na jaře roku 2022, když do mého města začali přivážet první rakve s vojáky padlými na frontě, bylo každé úmrtí vnímáno jako osobní zármutek. Když pohřební vůz projížděl ulicemi, lidé klečeli na chodnících, kamenná dlažba byla pokrytá květinami a na pohřbu se shromažďovaly davy lidí. Nyní je na městském hřbitově zvláštní oddělení určené pro válečné hroby, nad každým vlaje ukrajinská vlajka. Rakev doprovázejí příbuzní, kolegové z civilního života a spolubojovníci; obvykle jde o malý průvod. Lidé na ulicích se zastavují, aby vzdali padlým čest, ale už nepláčou ani neklečí. Obecně platí, že se spíše dívají jinam nebo utíkají do nejbližšího obchodu, aby se vyhnuli osobnímu setkání se smrtí člověka, který zaplatil životem za naše právo žít v relativně klidném týlu.
Neodsuzujte hned tyto lidi, nejsou cyničtí ani bezcitní. Jde jen o to, že za poslední dva roky bylo tolik smrti, bolesti a žalu, že slzy jsou již vyplakány, emoce vybledly a šok z každé nové tragické události člověka sice ochromí, ale jen na chvíli. Nezbývá nic jiného než sebrat síly a žít dál. Ze zdrcující přemíry pocitů a obav je snadné se zbláznit. A občas mám opravdu pocit, že jsme se již všichni kolektivně zbláznili.
Zprávy z dnešního rána
Nepřeháním, věřte mi. Tady jsou dvě zprávy z našeho dnešního rána. V Charkově v důsledku ruského ostřelování zemřela celá rodina – oba rodiče a tři děti. Rusové zaútočili na sklad ropy, po výbuchu uniklo palivo, které teklo po ulici a zapálilo desítky domů v rezidenční čtvrti. Opravdové peklo na zemi: lidé uhořeli zaživa. Otec se synem na chodbě při pokusu o útěk. Matka a další dvě děti v koupelně. Nejmladšímu synu Pavlovi bylo sedm měsíců, matka ho tiskla k sobě. Miminko bylo tak těžce popáleno, že ani z kostí nezbylo nic, jen popel.
Je možné se v takové realitě nezbláznit? Zbláznil jsem se, když to první, co mě napadlo, byla následující myšlenka: bylo by lepší, kdyby to byla raketa, aspoň by všichni zemřeli okamžitě a nemuseli v ohni zažít takový strach a takovou bolest.
Druhou zprávou je, že ukrajinského vojáka, který se teprve 31. ledna vrátil z ruského zajetí, kde po dobu dvou let zažíval ponižování a mučení, 8. února na křižovatce přejelo nákladní auto. Po propuštění ze zajetí se ani nestačil setkat se svou dcerou Valerijí Halkinou, která nyní žije jako uprchlice v Lisabonu. Napsala o tom na svém instagramu: „Dnes zemřel můj táta. Nezabila ho válka nebo kulka ani dva roky v zajetí. Jen přecházel silnici a srazilo ho auto. Je to neskutečné. Nevěřím, že je to pravda. Odpusť mi. Čekala jsem, že zavoláš, jak jsi slíbil, ale už se toho nikdy nedočkám…“
Toto nejsou ty nejpůsobivější válečné příběhy, jsou to jen dvě zprávy z dnešního rána. Takto vypadá všední život už dva roky v kuse – 730 rán za sebou. Každý den umírají civilisté – bezbranní, nevinní, naprosto obyčejní lidé, které Rusko vraždí v supermarketech, na ulicích, v jejich vlastních domovech.
Ale neumírají jen náhodní civilisté, Rusko denně zabíjí i naše vojáky. Svět akceptoval myšlenku, že úmrtí vojáků je normální, vždyť jde o válečnou statistiku. Ale copak nejsou vojáci lidé, copak mohou být zabiti jen tak – proto, že naše země byla napadena? Kdo a kdy rozhodl, že zabíjení vojáků není zločin?
Navíc si uvědomme, že ukrajinská armáda se skládá převážně z civilistů – lidí, kteří se dobrovolně rozhodli jít bránit svou zemi nebo byli mobilizováni. Tito lidé před válkou neprošli vojenským výcvikem, byli vedoucími v kancelářích, řidiči městských autobusů, pekli pizzu v módních restauracích – byli to podobní lidé, jako jste vy, kteří teď čtete tyto řádky.
Kupříkladu můj kamarád Maksym Pleša, 32 let, malíř, ale životním stylem hippie, svobodný člověk. Maloval na ulicích portréty lidí, živil se občasným restaurováním ornamentálních maleb v kostelech. Narukoval dobrovolně, ačkoli neměl žádnou vojenskou zkušenost. Byl dvakrát zraněn, loni přežil zimní boje o Bachmut. Poté, co utrpěl zranění, jsme si dělali legraci, že má devět životů jako kočka. Tyto životy ho několikrát zachránily, ale když válka pokračuje každý den už dva roky v kuse, ani devět životů k přežití nestačí. Maksym zemřel loni, byl to krásný muž, ale na pohřeb ho přivezli v uzavřené rakvi, tak strašlivě bylo zohavené jeho tělo. Je zabití takového vojáka zločin, nebo ne?
Literatura jako svědek
A nyní si společně zodpovězme otázku, kterou mi v různých zemích kladou velmi často: „Píšete teď beletrii?“ Odpověď je zřejmá.
Každý den jsme ve víru takových příběhů, že literární fikce před realitou jednoduše kapituluje. Žádný román nemůže obstát ve srovnání s všedními náměty ze života obyčejných Ukrajinců. Nepíšu nic vymyšleného a celkově dnes literaturu nevnímám jako něco imaginárního, odtrženého od života.
Dnešní ukrajinská literatura má totiž jednu jedinou funkci – být svědkem, popisovat osudy, zaznamenávat zločiny. Když jsem napsal o Maksymovi, jeho blízcí mi poděkovali, že tímto způsobem jeho památka vydrží o něco déle, že se o jeho životě dozví více lidí. Literatura se stává jakýmsi druhem psychoterapie, pomáhá přežít největší ztráty, dává naději, že toto všechno není zbytečné, že nás někdo uslyší.
Nejsou to prázdná slova: během války, v podmínkách hluboké hospodářské krize, se náklad ukrajinských knih zdvojnásobil a knižní trh zůstal jedním z mála, který vydělává. Je to paradox, ale jen na první pohled: v časech turbulence a nejistoty lidé knihy potřebují, poptávka po nich vzrostla, protože vyprávějí o lidech, o lidském, o něčem důvěrném. Být spisovatelem v této době je úctyhodné a zároveň nesmírně obtížné, protože literatura dnes nemá za úkol bavit, ale pomáhat a zachraňovat. I když svým způsobem představuje i jisté nebezpečí: pokud máte v bytě velkou knihovnu, při raketovém zásahu shoří váš byt mnohem rychleji než ostatní, hasiči to nemusí stihnout.
Ale nic z toho se nedá předpovědět, za dva roky války jsme se naučili, jak jsem již říkal, spoléhat na osud. Zvykli jsme si na smrt kolem nás a smířili jsme se s myšlenkou vlastní náhlé smrti. Na hrozné zprávy už nereagujeme tak bouřlivě, naše emoční kůže je teď tlustší. Anebo možná jen postupně odumřela, protože s každým dnem hrůzy, v niž se naše životy proměnily, jsme všichni pomalu umírali. Umíralo to lidské a normální v nás. Všichni se stali obětí války – jak ti, které válka zabila, tak ti, kteří měli to štěstí a (zatím) přežili.
Za dva roky jsme si na válku a tragédie zvykli, začali jsme je považovat za nový normální stav, za všednost.
A to je to nejstrašnější.
Autor je spisovatel.
Z ukrajinského originálu Za dva roky vijny vsi my častkovo pomerly přeložila Daria Polishchuk. Redakčně upraveno.