Chtěla jsem jim vidět do tváře

Dokument Afghánky vznikal po převzetí moci Tálibánem. Šlo o záměr?

Ano, ve filmu zpovídám ženy a ukazuji jejich názory na tento konflikt. Už v době před převzetím moci Tálibánem jsem si říkala, že pokud k tomu dojde, nová vláda jako první omezí práva žen a pokusí se je umlčet. A to bez ohledu na jejich sociální postavení. Omezení se týká všech. Totéž udělali v devadesátých letech, kdy ženám také nasadili pomyslné náhubky. Proto jsem musela jednat rychle a nechat ženy mluvit, dokud ještě mohly. Chtěla jsem od nich slyšet, jak vidí válku. Chtěla jsem, aby se vyjádřily k politice, k přítomnosti Američanů, k afghánské vládě. A samozřejmě k Tálibánu.

Situace se od té doby zhoršila. Mohla byste film natočit i dnes?

V prvním roce vlády Tálibánu to nebylo tak drsné jako teď. Měli jsme hodně problémů, natáčeli jsme tajně, ale v Kábulu se ještě mohlo točit i na ulici. Dnes by to nebylo možné. Ženy by nám nemohly ukázat obličej a nenechali by je ani mluvit. Po pravdě, já už v Afghánistánu vůbec nesmím pracovat.

Přitom jste v Afghánistánu dlouhodobě žila a místní poměry znáte velmi dobře…

Byla jsem zahraniční korespondentka. V Ká­­bulu jsem sdílela byt s přáteli. V průběhu let jsem se potkala s mnoha ženami a staly se z nás přítelkyně. Přirozeně jsem se ptala nejprve jich, zda bych o nich mohla natočit film. Věděla jsem, že mi důvěřují a budou vypovídat bez obav a strachu.

Ve snímku vystupují aktivistka, překladatelka, fyzioterapeutka a kadeřnice. Chtěla jste ukázat ženy z různých sociálních skupin?

V Afghánistánu je mnoho společenských vrstev, tak jako všude. V západních médiích se přitom afghánské ženy mnohdy prezentují jen jako dva typy: buď jsou schované v burce a nic neříkají, jako by neměly názor, nebo vidíme odhalenou dívku, která protestuje s transparentem „Women power“. Tu pak média líčí jako ženu s názorem. Tak to ale není, existuje tisíc možností. Já chci ukázat realitu městského i rurálního života včetně ženy na venkově, která v burce bojuje za svá minimální práva a své názory. Pro ni je burka jistou formou ochrany, ve které si buduje svou intimitu. Neznamená to, že je bez názoru.

Ve snímku je i matka, která se rozhoduje prodat dceru. Takové praktiky chápeme jako tragické a nelidské. Jak se na tento fenomén díváte?

Je nutné vědět, že i tato rodina je v něčem reprezentativní. Případy prodeje malých dívek jsou v Afghánistánu stále relativně normální. Rodiče nebo matky samoživitelky na venkově se k tomu uchylují kvůli přežití, kvůli ekonomické situaci, která je pro ně v současnosti neudržitelná. Mluvíme o prodeji dětí, ale nejedná se o žádný trh s otroky. Je to výměna peněz mezi rodinami za dívku, která jde sloužit ke staršímu muži a jeho rodině. Se zákazem vzdělání dívek prodej vzrostl a zároveň klesl jejich věk. Dříve jim bylo kolem patnácti let. Ale pokud rodiče nemají co jíst, prodají dnes i devítiletou dceru.

Jak jste se seznámila právě s touto ženou a jejími dcerami?

Znala jsem je už z dřívějška. Proto ke mně měly při natáčení důvěru. Jejich situace je nyní ještě katastrofálnější, protože Afghánistán prochází humanitární krizí a ony nemají co jíst. Skutečně tam hrozí hladomor. Matka, která vystupuje v mém dokumentu, už jednu z dcer musela prodat.

Ve filmu jsou záběry z porodnice, kde se radují z narození chlapce. Dívka jako by byla pro rodinu neštěstím. Zmínila jste zákaz vzdělávání. Jak je to ale s ilegálními školami pro afghánské ženy?

Hned po převzetí moci Tálibánem a zákazu dívčích škol začaly po celé zemi vznikat tisíce domácích škol. Jedna z největších sítí existuje přímo v Kandaháru, kolébce Tálibánu. Tajná výuka ale může probíhat i ve čtyřech lidech u kuchyňského stolu. Zvykli jsme si z médií vídat záběry afghánských žen, které protestují proti Tálibánu v ulicích. Těch je ale jen pár desítek. Pravý odboj je v mých očích tajné vyučování.

Překladatelce, která se objevuje ve snímku, se podařilo přestěhovat do Pákistánu. Jiná z žen utekla do Istanbulu. To jsou ale nejspíš ojedinělé případy. Co se stane s těmi, které pomáhají cizincům a nemohou odejít?

Jsou zavržené komunitou. Platí zkrátka daň za stupidní politiku vlády, která je absolutně mimo realitu. Západní země nejsou schopné těmto ženám rychle a jednoduše poskytnout vízum k výjezdu a zaplatit jim přepravu. Zmíněná překladatelka čekala dva roky, než mohla s třemi dětmi vycestovat. Pokrytecká politika západních zemí je nehorázná a já se za ni skutečně stydím. Stydím se za intervenci západních zemí v Afghánistánu i za to, že jsou jim teď ženy ukradené.

Ve snímku mluví jen jeden muž: soudce, který zamítne žádost o rozvod. Je za tím nějaký záměr?

Chtěla jsem dát hlas výhradně ženám. Ten film je čistě feministický. Vše jsem chtěla ukázat otevřeně, nešlo mi o to ženy zakrývat nebo používat rozostření. Chtěla jsem konkrétní tváře. Protože Tálibán chce, aby se zahalovaly, aby se neukazovaly. Já jsem udělala pravý opak – chtěla jsem jim vidět do tváře, ukázat jejich úsměv a světlo v jejich očích, vrátit jim lidskou podobu a důstojnost.

Jak jsou na tom představitelky vašeho filmu dnes? Jste s nimi v kontaktu?

Samozřejmě. Většině z nich se podařilo uprchnout. Snažila jsem se jim pomoct, jak to šlo. Vedoucí ilegální školy se nedávno dostala do Francie. Rozhodně tady bude žít ve větší svobodě. Ale chce se do Afghánistánu vrátit, jakmile padne Tálibán, aby se věnovala těm, kterým je teď vzdělání znemožněno.

Lze váš film chápat i jako apel na představitele Západu?

Hned po natočení snímku jsme založili kolektiv Accueillir les Afghanes [Přijmout Afghánky]. Jeho prostřednictvím chceme apelovat na státní i evropské instituce, aby se více věnovaly azylové politice Afghánek, a to právě z feministického hlediska. Protože země, která zakáže všem dívkám nad dvanáct let, aby se vzdělávaly, ztratí celou jednu generaci. Pokud by evropské země přijaly azylovou politiku zaměřenou na ženy z Afghánistánu a poskytly jim vzdělání, je možnost tuto generaci ještě zachránit.