Co má žena dělat?

Být, či nebýt matkou? A když už se rozhodnu stát matkou, jak skloubit mateřství a práci? To je téma, na které nedávno upozornil upřímný a výstižný projev Darii Kascheevy při udílení Českých lvů a které řeší téměř každá žena. Bohužel v současném systému se s tímto problémem potýkají výhradně lidé s dělohou, protože hlavně na nich u nás stále leží břímě péče o děti a nezřídka i o celou domácnost. Většinou jim nezbude než se na pár let vzdát práce. Pokud si ji chce žena i v prvních letech po narození dítěte přece jen udržet, musí si to zařídit sama a svými „ženskými“ problémy nikoho příliš neobtěžovat. Když se nad tím člověk zamyslí, je vlastně s podivem, že se ještě nějaké děti rodí. Ostatně nejspíš proto je na bezdětné ženy od určitého věku vyvíjen nenápadný, ale citelný celospolečenský tlak.

Mějte děti!

Kanadská autorka Sheila Heti tuto základní zkušenost rozvíjí v knize Mateřství (Motherhood, 2018; viz A2 č. 22/2023), kde popisuje svou cestu k rozhodnutí nemít děti. Zdálo by se, že se jedná o veskrze niternou volbu, kterou každý člověk činí sám, na základě své vlastní touhy se rozmnožit, či nikoli. Potíž nastává ve chvíli, kdy je tím člověkem žena. V takovém případě se totiž řada často i zcela cizích lidí pasuje do role soudců bezdětných a přispěchá s varováním před prázdnotou a zbytečností života bez dětí. Jako by děloha a vaječníky bezdětné ženy byly věcí široké veřejnosti.

Heti ve své knize toto téma zevrubně ohledává a dochází k nepřekvapivému rezultátu: bezdětná svobodná žena je pro společnost nepohodlná, ne­-li nebezpečná. Je třeba ji zaměstnat, zbavit energie a oslabit, aby nedělala problémy. Jinak řečeno, mít nad ní kontrolu: „Lidi mají pocit, že vlastní tvoje tělo; myslí si, že ti můžou říkat, co máš se svým tělem dělat. Muži chtějí kontrolovat těla žen tím, že jim zakážou potraty, a ženy se snaží kontrolovat těla jiných žen tím, že je tlačí k tomu mít děti.“

Věřím, že mnoho žen, které by nikdy děti neměly, kdyby to záleželo pouze na jejich rozhodnutí, nakonec neustávajícímu tlaku svého okolí podlehne. Ovšem pokud už se žena z jakýchkoli pohnutek rozhodne rodinu založit, a přitom se nechce úplně vzdát své práce, narazí na hradbu překážek, která se jen těžko překonává bez tolerantního zaměstnavatele a dobrého rodinného i partnerského zázemí, kde muž zastává rovným dílem péči o rodinu i domácnost. Pomoc ze strany státu je totiž v tomto ohledu mizivá.

Jak se máte na mateřské?

Tuto dimenzi života českých matek rozkrývá kniha novinářky a dokumentaristky Šárky Seydler Kabátové Máma má práci. Tvoří ji rozhovory se ženami, které jsou zpravidla úspěšné ve svém oboru a které se rozhodly svou práci skloubit s péčí o potomky. Podo­tkněme, že sama autorka měla v době přípravy knihy malé dítě, což je z rozhovorů patrné a knize to dodává jistou naléhavost. K plastičnosti přispívá rozmanitý výběr dotazovaných – kromě páru, který si péči o dítě dělí stejným dílem, však tato starost víceméně leží na ženách, které pak řeší, jak ji skloubit s karié­rou. V některých vztazích jsou tomu partneři nakloněni, v jiných situaci tolerují méně a ve dvou případech se jedná o samoživitelky.

Autorka také natáčí krátké reportáže o že­nách na rodičovské dovolené, které publikuje na svém instagramovém účtu @­kabatnice. Na ulici oslovuje matky (případně otce) a pokládá jim jednoduchou otázku: „Jak se máte na mateřské?“ Odpovědi bývají upřímné a většinou jsou hodně rozčarované. České ženy se totiž na mateřské dobře nemají. A nemají se dobře ani jako bezdětné. Během života narážejí na spoustu ústrků, malých či větších nespravedlností, skrytou i otevřenou diskriminaci, nemluvě o tom, že se jich spousta setká s násilím. Především jsou ale neustále usměrňovány podle patriarchálních stereotypů určujících, co žena má nebo nemá dělat. Ženy se tak i v dnešní společnosti nezřídka stávají „portálem“, skrze který na svět vstupuje muž, jak výstižně uvádí Heti v Mateřství. A pokud se přitom mají špatně, mohou si za to samy.

Autorka je matka.