V médiích se takřka denně objevují zprávy o tom, kde všude už se nacházejí mikroplasty a jak zásadní problém je znečištění plastovým odpadem. Když pak neseme pytlík s vytříděným odpadem ke žlutému kontejneru, máme pocit, že jsme proti této globální hrozbě alespoň něco podnikli. Přitom ale sedáme na lep lžím „plastové“ lobby.
Když se ukáže, že je váš byznys neudržitelný, musíte jej začít lakovat na zeleno. Spousty zkušeností s tím mají výrobci cigaret, v PR umí dobře chodit také fosilní průmysl a stále více se ukazuje, že recepty jako vystřižené z tabákové kuchařky znají i producenti plastů. Americká neziskovka Center for Climate Integrity (CCI) na začátku tohoto roku publikovala rozsáhlou výzkumnou zprávu, která ukazuje, že všeobecně sdílené představy o smyslu a účinnosti recyklace plastů jsou výsledkem dlouhodobé dezinformační strategie petrochemických korporací, jež se snaží chránit své podnikání.
Když se v padesátých letech rozjela masová výroba plastů, firmy pochopily, že největším zdrojem zisku je výroba obalů, příborů a dalších jednorázových výrobků. Obavy ze znečištění dlouho rozptylovaly s tím, že skládkování nebo spalování jsou pro likvidaci plastového odpadu dostačující řešení. Když se na začátku osmdesátých let stal tento mýtus neudržitelným, výrobci změnili taktiku a jako udržitelné a univerzální řešení začali prosazovat recyklaci. Jak ale ukazuje zpráva CCI, už tehdy oboroví experti v interních diskusích přiznávali, že recyklace je finančně náročná a že tak jako tak nefunguje. Velkou část plastů vůbec recyklovat nelze, ty zbývající při recyklaci degradují a recyklace v nejlepším případě jen nepatrně oddaluje cestu plastů – a v nich obsažených toxických látek – na skládku.
Tato lež se opakuje a dále prohlubuje. Do hry vstoupily známé PR triky jako účelově vytvořené „nezávislé“ kontrolní autority či zaplacené vědecké studie, k recyklaci začaly být vedeny děti ve školách, a když příběh o jejím fungování začal dostávat trhliny, objevily se nové argumenty: výrobci začali recyklaci označovat za cestu k cirkulární ekonomice a v poslední době propagují také takzvanou chemickou recyklaci, při které jsou plasty údajně rozkládány na snáze odbouratelné a zpracovatelné látky. Na recyklaci plastů se tak vynaložily obrovské peníze ze státních rozpočtů a místo tlaku na účinnou regulaci jejich výroby se úřady soustředí na zajištění žlutých kontejnerů.
O účinnosti recyklace se desítky let lhalo úplně stejně jako o příčinách klimatických změn nebo škodlivosti cigaret. I v tomto případě se ukazuje, že skutečná řešení jsou neslučitelná se zájmy příslušného průmyslu – je zkrátka potřeba co nejzásadněji omezit výrobu plastů, ať už prostřednictvím zákazu jednorázových obalů, nebo jiných opatření. Odhalení velké recyklační lži znovu potvrzuje, že když průmysl prosazuje líbivá řešení své vlastní závadnosti, zcela určitě nás vodí za nos.