„Demokracie rozkvétá, / byť s kosmetickou vadou. / Ti, kteří kradli po léta, / dnes dvojnásobně kradou,“ zpíval Karel Kryl v roce 1993 v písni Demokracie. Jeho skepse k polistopadovému vývoji do značné míry vyrůstala ze zklamání navrátivšího se emigranta, který nebyl českou společností přivítán s tak otevřenou náručí, jak si představoval. Navíc pro něj československá revoluce byla příliš sametová a ti, kteří jej vyštvali za hranice, zůstali nepotrestáni. Ať už ale hodnotíme jeho tehdejší odmítavý postoj jako odůvodněný, či nikoli, pramalá ochota podílet se na rozjařenosti „divokých devadesátek“ se dobovému mainstreamu zajídala. Dokonce natolik, že Kryl přicházel o posluchače. Jeho pateticky kritický tón, který se hodil k okupovanému a „normalizovanému“ Československu, zněl v době „svobody“ mnohým nepřípadně. Třicet let po písničkářově smrti jsou ale jeho jedovatosti na adresu polistopadové reality, zdá se, zapomenuty. Na Kryla můžeme s odstupem vzpomínat především jako na „tragéda národa“ z roku 1968. Deska Bratříčku, zavírej vrátka bude už navždy symbolizovat posrpnovou atmosféru (byť řada písní byla napsána ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy) a v nemalé míře i katarzní atmosféru roku 1989 – alespoň tedy pro ty, co ji zažili. U příslušníků mladší generace Krylovy písně někdy vyvolávají pohrdavý odsudek. Jejich patos je pro ně nesrozumitelný, snad i kýčovitý. Přitom kritika přítomnosti, kterou lze v mnoha z nich najít, je svým obsahem, když ne formou, vlastně nadčasová. I proto si ji už dvě dekády snaží přivlastnit národovecká scéna. Kryl se tak zařadil mezi „národní velikány“, kteří jsou projekčním plátnem, na něž si každý může promítnout, co se mu zlíbí: lásku ke svobodě i odpor k demokracii, světoobčanství i vlastenectví, odvahu k velkým slovům i kýč. Jak by na to reagoval on sám? Pravděpodobně slovy titulní postavy jeho Písně neznámého vojína: „Nasrat, jo, nasrat!“