Ten dubnový večer jsem se na televizní zprávy nedíval. Byl jsem ponořený do čtení, když mě vyrušili moji dva mladší bratři, s nimiž jsem sdílel pokoj. Přiběhli za mnou od televize, aby mě informovali o tom, co se právě dozvěděli: „Honzo, Honzo! Zastřelil se Kurt Cobain!“ Vsadil bych se, že jsem měl zapnutý kazeťák, ale určitě nehrála Nirvana – tu jsem si pustil až pod dojmem tragické události. Bylo mi tehdy necelých šestnáct a sebevražda mého tehdejšího hudebního idolu mě silně zasáhla. A dočasně dokázala zahnat pochybnosti, které na mě v souvislosti s humbukem kolem Nirvany čím dál častěji dorážely.
Už si nevzpomínám, jestli jsem píseň Smells Like Teen Spirit poprvé slyšel už v roce 1991, kdy vyšlo album Nevermind, nebo až následující rok, když se stala celosvětovou senzací a mohli jste ji slyšet z rádia, televize i na obskurní diskotéce v jihočeském maloměstě. Druhá varianta je pravděpodobnější. Svým způsobem mi tahle skladba změnila život. Když mě na přelomu osmdesátých a devadesátých let v pubertálním věku začala zajímat hudba, zdálo se, že neexistuje jiná možnost než být metalák, nebo depešák. Já měl trochu problém, protože jsem byl depešák, ale vypadal jsem spíš jako metalák – takový ten venkovský typ: mulet a džíska. Jako kdybych chtěl překonat svazující dichotomii tím, že budu obojím zároveň. Skutečné východisko mi ale nabídla až Nirvana – na střední školu jsem po prázdninách nastoupil už jako její fanoušek, stále ještě s muletem, ale vlasy vepředu i po stranách rychle dorůstaly. Jako by Teen Spirit nebyl průmyslový deodorant, ale skutečný odér mládí.
V době, kdy se Cobain zastřelil, mě Nirvana popravdě řečeno začínala už trochu štvát. Jakožto teenager zpracovávající nepřeberné množství podnětů, které na dospívající mysl v překotném období společensko-ekonomických změn útočily ze všech stran, jsem klidně mohl leccos přehlédnout, ale musel bych si stát na vedení, kdybych si nevšiml, že trajektorie Nirvany odhaluje nevábnou stránku hudebního průmyslu, potažmo kapitalistického systému. Poznání, jak snadno lze z autentického zápalu a ryzí energie učinit zboží, na kterém vydělávají zástupy lidí, jejichž zájmy se absolutně míjejí s hodnotami tvůrců a tvůrkyň obchodovaných děl, bylo skličující. A po Cobainově sebevraždě nastalo opravdové peklo, které způsobilo, že jsem po přechodném období, jež by se dalo nazvat truchlením, Nirvanu ze svého života postupně odsunul. Co s generační revoltou, z níž se raketovou rychlostí stal obchodní artikl?
Mohl jsem ale poslouchat kapelu, která Cobaina při skládání písní nepopiratelně ovlivnila a v době jeho smrti už neexistovala: Pixies. Názor, že Smells Like Teen Spirit není nic jiného než výsledek snahy okopírovat tvorbu této skupiny, rozšířil samotný Cobain a opakovat to po něm býval spolehlivý způsob, jak popíchnout kohokoli, kdo se netajil uznáním k Nirvaně. Rád jsem tuto taktiku využíval, ale ne pouze k provokaci. Že má bostonská čtveřice s Nirvanou mnoho společného, je zjevné na první poslech, stačí se soustředit třeba na baskytarové linky. Byli to Pixies, kdo vedle newyorských Sonic Youth a několika dalších zástupců takzvaného alternativního rocku na konci osmdesátých let Nirvaně prošlapával cestu. A nebyla to vždy příjemná práce. Pixies vlastně nestihli pořádně prorazit; byli o pár let starší než členové Nirvany a podobně jako zmínění Sonic Youth byli výrazně populárnější v Evropě než ve Spojených státech. Ve stejný měsíc, kdy vyšlo Nevermind, vydali svou čtvrtou dlouhohrající desku Trompe le Monde a po několika koncertních šňůrách v roce 1992 se v důsledku osobních i tvůrčích sporů mezi frontmanem Black Francisem a baskytaristkou Kim Deal rozpadli, aniž dokázali plně zúročit popový potenciál své tvorby (to se jim povedlo až po reunionu v roce 2004, kdy vyprodávali koncerty podobně rychle jako Nirvana v dobách největší slávy).
Když jsem si v nultých letech i v pozdějších dekádách sporadicky zkoušel nahrávky Nirvany připomenout – zpravidla v rámci snahy o konfrontaci se svou osobní historií –, vždycky jsem nakonec skončil u Pixies. Zdálo se mi, že to, čím se Nirvana proslavila, tedy písňová struktura, založená na střídání tišších, melodických slok a hlučných a agresivních refrénů, je v podání Pixies o něco působivější – i díky napětí mezi křehkým vokálem Kim Deal a přepjatým Francisovým řevem. Je skoro záhada, že písně s tak výraznými dynamickými skoky vůbec drží pohromadě.
Pixies jsem měl možnost vidět na jejich prvním tuzemském koncertě v roce 2006 – v době, kdy už jsem o to zas tak moc nestál, protože mě rock jako žánr v podstatě přestal zajímat a zároveň jsem ještě nebyl ve věku, kdy bych výrazněji podléhal nostalgii. Lístek jsem ale dostal a koncert si vcelku užil. V horkém červencovém dni jsem ve vyprodaném Paláci Akropolis propotil vše, co jsem měl na sobě, včetně koženého pásku. Bylo to fajn, ale to je tak všechno, co jsem o tomto zážitku schopen říct.
O vystoupení Nirvany v Praze roku 1994 jsem naopak stál opravdu hodně. Dokonce jsem několika táborským kamarádům slíbil, že jim taky seženu lístky, a velice jsem je zklamal, když jsem jim musel oznámit, že moje pražské příbuzenstvo nebylo dost rychlé – koncert byl vyprodán během pár hodin. Zklamání bylo tak velké, že mi moje selhání bylo čas od času připomínáno. Koncert se měl uskutečnit 11. března, ovšem po neúspěšném Cobainově pokusu o sebevraždu, k němuž došlo 3. března v Římě, byl zbytek evropského turné zrušen a o měsíc později bylo jasné, že Nirvanu naživo neuvidím nejen já a moji kámoši, ale ani nikdo další. Už nikdy. Když jsem se ze smrti svého idolu trochu oklepal, dokázal jsem v sobě najít dostatek nadhledu, abych svým kamarádům v reakci na dřívější invektivy mohl říct: „Tak vidíte, aspoň ty lístky nemusíme vracet…“ Smrt zkrátka vyřeší nejeden problém. Přesto mě mrzí, že to všechno nedopadlo jinak. Popové ikony by sebevraždy páchat neměly, lidi by své idoly měli zabíjet sami. Každý sám v sobě. I tak jsem to musel udělat…