Se sbíráním hmyzu jsem začal asi v roce 1980. Bylo mi deset nebo jedenáct, když jsem při třídění školního sběru papíru narazil na útlou knížku s názvem Nejkrásnější brouci tropů (Mareš, Lapáček) ve známé edici Živou přírodou, kde vycházely knihy o zvířatech, rostlinách, drahokamech a polodrahokamech, doprovázené vzrušujícími pestrobarevnými fotografiemi z terénu i černobílými kresbami, které bylo možné zkoumat bez nejmenšího podráždění. Ta publikace změnila můj život a stala se mým dobrým přítelem navždy. Nejvíce mě tenkrát zaujaly kapitoly o velkých a největších tesařících světa a jejich složitém a překvapivém objevování, plném brutálně zavražděných sběratelů; o tajemné, morfologicky jedinečné mormolyci (Mormolyce phyllodes), jež svůj supersilný jed stříká tak přesně, že dovede trvale oslepit žirafí mládě nebo lidské dítě spící v kočárku, a tak daleko, že zasáhne hada vzdáleného půl kilometru; a o afrických goliáších, velkých a chlupatých jako pořádné broskve, a jejich sněhobílých variantách, které africkým domorodcům zosobňovaly (a snad dodnes zosobňují) božstva.
O hájích posvátných goliášů, kam bylo přísně zakázáno vstoupit (sběratelé, kteří zákazu nedbali nebo o něm nevěděli, byli bez milosti na místě zabíjeni a z jejich koster bylo budováno hájové oplocení), se mi dodnes často zdává. Masky, jejich škleby a děsivé vzory, které goliáši nosí na krovkách, se staly trvalou součástí mého bytí a nejednou jsem díky nim vyvázl z nejhoršího životního ujařmení a marasmu. Rovněž na fotografie nosorožíků rodu Dynastes (Dynastes hercules, Dynastes neptunus a Dynastes ovidii), tak zavalitých, že při nárazu dokážou roztříštit přední sklo kamionu nebo z oblohy srazit vrtulník, a obřích čínských střevlíků s pomněnkově modrým spodkem těla, kteří dovedou z lidského lýtka vykousnout až deseticentimetrový kus masa, jsem už nikdy nezapomněl a nezapomenu.
Vedle této knihy mi bylo důležitým prvotním impulsem přátelství se spolužákem Josefem Karinou. Josef vlastně nebyl ryzí entomolog, zajímal se o přírodu komplexně a jeho dětský pokoj připomínal laboratoř, vlhký skleník i pavilon hadů a ještěrů v zoologické zahradě. Pěstoval kaktusy i masožravky, choval můry i luskouny, sbíral kameny, lastury i fosilie. Ale i malou sbírku hmyzu měl a – to bylo důležité – dovedl preparovat. O všech svých sbírkách a chovech si vedl podrobné deníky, což jsem považoval za obdivuhodné, a sám jsem později zápiskům o sběrech věnoval velkou péči. Josef žil jen s otcem, který jeho zálibám nebránil, myslím dokonce, že je mírně podporoval. Zato já jsem vyrůstal pouze s macechou (matka mi zemřela, otec se znovu oženil a potom zmizel), která moje zájmy chápala a přijímala velice pozvolna – a například chov živého hmyzu (zvláště jsem toužil po líhni zlatohlávků) mi nikdy nepovolila.
(Na tomto místě bych rád publikoval svůj poznatek, že se vždy vyplácí, když si sběratel hmyzu vedle hlavní entomologické kolekce vede ještě jednu paralelní, menší a méně závažnou sbírku, např. kolekci samorostů, fotografií hereček, modelů plachetnic, nebo když např. pěstuje plísně aj. Je to výhodné především proto, že díky slušné znalosti např. hniloby nebo tváří filmových hvězd získává entomolog schopnost lépe, barvitěji a přesněji hovořit o hmyzu, jeho představivost a řeč totiž oplývají množstvím expresivních výrazů, výstižných zkratek, přesných porovnání, přirovnání, metafor a dalších průniků mezi říšemi.)
Ale nemohu zamlčet, že pod vánočním stromečkem jsem jednoho dne našel svou první entomologickou krabici i balíček černých karlovarských špendlíků. A koneckonců to byla macecha, kdo mi opatřil lahvičku chloroformu. Macecha stále žije. A protože bydlíme spolu, vím, že ačkoli moji sbírku a svět brouků nikdy v hloubi své nepokojné duše nepřijala, o kolekci vzorně pečuje, často a ráda otírá skla vitrín a kontroluje, zda exempláře nebyly napadeny např. Anthrenus museorum.
Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých téměř čtyřiapadesáti letech náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent a moje vidění připomíná průhled přes velice tlustý zažloutlý achát) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky. Barevné a lesknoucí se stíny s jakoby tlustým lemováním na pravém oku silně připomínají krovky krasce Chrysochroa ocellata a stojaté bílé mžitky na černém pozadí, které tak zřetelně vidím levým okem, mají už navždy hranatý a s ničím nezaměnitelný obrys vzteklého a dravého krajníka pižmového (Calosoma sycophanta).
Tolik k mým sběratelským začátkům. A vlastně také koncům.
Poznámka: Odpověď do ankety spolkového entomologického bulletinu (The Bulletin of the Amateur Entomologists’ Society, Louňovice pod Blaníkem 2024) přetiskujeme s laskavým svolením předsednictva spolku, především bratra Antonína Pechláta, předsedy.