Blumfeld S. M., Čaroděj nebo Homeless & Hungry – to jsou jen nejznámější z mnoha pseudonymů, za nimiž se skrýval Lubomír Drožď. Vydavatel samizdatových knih a periodik, hudebník, filmař, překladatel, esejista, básník, spisovatel a mystifikátor zemřel 19. února.
Lubomír Drožď – kdo zná to jméno? Skutečné jméno básníka, prozaika, esejisty, překladatele, kdysi samizdatového vydavatele, hudebníka a amatérského filmaře, jenž se celý život skrýval pod řadou pseudonymů, dvojznačných šifer, kryptogramů či literárních aluzí: například Homeless & Hungry, Blumfeld S. M., Čaroděj OZ, Řehoř Samsa, LŠD, S/M, Lam Sín Dal, Antal Šašek, Don Chichot či Tomáš Marný.
Jen pokus dešifrovat některé z těchto pseudonymů je literárním dobrodružstvím, které něco prozrazuje o jejich nositeli. Tak třeba „OZ“ je v prvním plánu evokací postavy z pohádkového příběhu od L. F. Bauma Čaroděj ze země Oz (1900, česky 1962), ale také zkratkou národního podniku Ovoce – zelenina; S/M může být Kafkův „starší mládenec“ Blumfeld, ovšem také „sado-maso“, ale jde i o přesmyčku „MS“, tedy zkratku jména časopisu Mladý svět, jenž byl v 70. a 80. letech určen „normalizované mládeži“; LŠD rovná se LSD, ale také „LuboŠ Drožď“. Celkem bylo napočítáno více než pětadvacet Drožďových pseudonymů a šifer, z nichž jen „Čaroděj“ či „Čaro“ používali Drožďovi přátelé jako jeho přezdívku, přičemž před rokem 1989 znali jeho skutečné jméno jen ti opravdu blízcí. A jen hrstka jemu nejbližších (například Miroslav Vodrážka, Tomáš Mazal či Pavel Veselý) věděla o Čarodějově rodinném zázemí, které zřejmě bylo jedním z důvodů, proč se takto „schovával“.
Muž mnoha talentů
Kým tedy Čaroděj byl? Začínal jako básník, debutoval v samizdatovém sborníku Děti Dvou slunců (1975, edičně připravil Martin Němec), což byla jedna z prvních literárních antologií vzniklých v prostředí českého undergroundového společenství kolem Plastic People of the Universe, Ivana Martina Jirouse, Egona Bondyho a dalších – v prostředí, které se Čarodějovi stalo přirozeným kulturním zázemím. Záhy začal sám vydávat samizdatem knihy a periodika. V letech 1974 až 1979 to byla samizdatová edice LŠD Books (údajně celkem 21 svazků obsahujících vesměs jeho vlastní texty), v letech 1979 až 1986 pak samizdatová periodika Opium pro lid (4 čísla), Jen/Zen pro blázny (5 čísel), Sado-Maso (8 čísel). V osmdesátých letech přispíval též do samizdatového Vokna a v první polovině devadesátých let byl jedním z redaktorů tohoto „postsamizdatu“.
V devadesátých letech Drožďovi vyšla řada překladů z angličtiny knižně, mimo jiné díla Theodora Rozsaka, Suzi Gablikové, Kathy Ackerové, Ronalda Haymana či Alana Wattse. Různými statěmi přispíval hlavně do revue Prostor a v roce 2000 debutoval knižně jako prozaik svazkem Polykači ohně (literární spoty), který o rok později vyšel v rozšířené verzi pod titulem Peep show. Obě knihy ovšem vydal pod různými pseudonymy – první jako Homeless & Hungry, druhou jako Blumfeld.
A konečně v roce 2012 vyšly péčí Martina Blažíčka v edici FAMU všechny Čarodějovy amatérské filmy z osmdesátých let (viz A2 č. 11/2013). Na souboru čtyř DVD nazvaném Čaroděj OZ / PIGI – FILMY je celkem 22 krátkometrážních filmů Čarodějových a tři filmy jeho družky a posléze manželky Ireny „Pigi“ Gosmanové.
Brechdurchfall
Osobně považuji za nejcennější z Čarodějova uměleckého odkazu jeho esejistiku a samizdatovou publicistiku z osmdesátých let. Ta, stejně jako jeho filmová produkce, nebyla až doposud náležitě oceněna (a vesměs ani vydána). Osm čísel časopisu Sado-Maso z let 1983 až 1986 přitom obsahuje mnoho zajímavého textového materiálu a kromě toho je přehlídkou pozoruhodné grafické, téměř bibliofilské úpravy.
Již dříve a jinde jsem se pokusil doložit rozsáhlými citacemi literární význam eseje Máchystán. Krajem Karla Hynka Máchy r. 1985 (S/M č. 4/1985); zde pro změnu pár citací z „máchovské studie“ Brechdurchfall z téhož čísla: „Romantičtí básníci se zpravidla nedožili přirozeného stáří ani neodcházeli ze světa sešlostí věkem. Největší romantik české řeči K. H. Mácha umírá ve svých dvaceti šesti letech – 5. 11. 1836 – na ‚Brechdurchfall‘, tj. smrtelné dávení a průjmy, kterými ho skolila cholera (nikoli poetický zápal plic). Ve chvílích, kdy měl předstupovat před svatební oltář, nesou ho na hřbitov. Největšího českého básníka pohltil hrob. Mácha byl a nakonec i zůstal kontroverzní postavou, bytostí, dá se říct, prokletou. Pozdější dobové retuše a přikrašlování jeho ‚legendy‘ do sentimentální podoby snad nejlépe vyjadřuje Máchův pomník na Petříně. Ani vysněné představy, ani laboratorní ohledávání (a ohlodávání) jeho kostí, nic z toho ani po 150 letech nemůže smazat význam jeho slov, jeho osudu, který s jeho jménem splynul v určité symbolické poloze – doposud neztrácí nic na své působivosti. To samo o sobě potvrzuje Máchovu výjimečnost (…) Máchův pesimismus, to nebylo klišé pro parádu a ozdobná mašle jeho spisů. Jeho (téměř ‚moderní‘) představa člověka – bytosti zbavené svobody, zavřené do klece, jíž šedý mrak zakryl krásný obraz, jíž se svobodou zašel i svět – to je jeho hluboká životní zkušenost – odraz nespokojenosti a nároků jak jeho osobních, tak i generačních. Tento pesimismus, snad revoluční pesimismus, přetrval celých těch 150 let, jež nás dělí od vzniku jeho nejvýznamnějších děl. I dnes zůstává tato životní zkušenost východiskem k tvorbě vnímavých a citlivých lidí, pravě tak jako ke vzpouře vůči represím, útlaku a životu v beznadějném poddanství moci, bránící spontánnímu projevu jedinečnosti.“
Pravda, nebo báseň?
Na závěr několik osobních vzpomínek. S Čarodějem jsem se seznámil už někdy v polovině sedmdesátých let prostřednictvím Egona Bondyho, ale blízkými přáteli jsme se nestali nikdy. On už tehdy byl jaksi mimo „mainstream“ tohoto „kulturního okraje“, tedy „na okraji okraje“, což byl sice i můj případ, ale každý jsme měli tak říkajíc „jiný okraj“. Jeho skutečné jméno jsem tehdy neznal (jistěže nejen proto, že je nezveřejňoval: v dobách totality bylo nepsaným pravidlem neptat se na to, co nebylo potřeba vědět). On mé ano, ale nikdy je nepoužil (na pohledech či dopisech jsem u něj byl „Máchovec“). Až v osmdesátých letech, kdy jsem i já začal jezdit do kraje „strašného lesů pána“, jsem Čaroděje a Pigi občas navštívil v jejich ždíreckém domě, co je kousek jižně od Bezdězu. Společníka nám tehdy často dělal také básník Luděk Marks. Začal jsem pak velmi oceňovat Čarodějův subtilní smysl pro humor a ironii, jeho vzácný estetický cit i jeho uzavřenost, která také byla způsobem jeho sebeobrany.
Rozhovory s Čarodějem byly ovšem občas poněkud iritující. Měl totiž tak trochu tendenci vtahovat svůj protějšek do jakési slovní „hry“, jejíž „scénář“ jako by si předem napsal, což nutilo k protiakci. Čaroděj si tak ale nikdy nepočínal proto, aby někoho zmanipuloval, neřkuli zesměšnil či ponížil; bývala to spíš jakási pozvánka do světa jeho poetična, jeho tajemství. Tak trochu hra, ale v tom nejlepším slova smyslu. Čaroděj byl vskutku příkladný následovník praxe mystifikací dadaistických a hlavně surrealistických. Co je „pravda“? Sen, či skutečnost? Občas Čaroděj – snad také po vzoru surrealistů – fabuloval, provokoval, strhával z piedestalů různé modly, a to včetně Egona Bondyho, jehož si jinak bezpochyby vážil. Člověk prostě nikdy nevěděl, na čem vlastně s Čarodějem je: co myslí vážně, čemu se vysmívá, co je pravda, co báseň…
Snad mi tedy bude po tom všem, co jsem sdělil o svých osobních zkušenostech, odpuštěno, k čemu se nyní přiznávám. Když jsem dostal zprávu o Čarodějově úmrtí, byl jsem opět v Indii. A mojí první myšlenkou, poté co jsem zprávu obdržel, bylo: To není možné! Vždyť to byl člověk nepříliš starý a v plné síle. Není to jeho další mystifikace? Ale hned jsem se za tuto myšlenku zastyděl: tak daleko by žádný skutečný básník nikdy nezašel. Bohužel…
Autor je editor a pedagog.