Nová adaptace kultovního sci-fi románu amerického spisovatele Franka Herberta z poloviny šedesátých let se po několikerém odkladu dočkala pokračování. Oproti prvnímu dílu působí Duna: Část druhá roztříštěněji. Přesto Denis Villeneuve opět dokazuje, že autorský film může být chytrý a přitom i strhující a zábavný.
Kanaďan Denis Villeneuve se před třemi lety úspěšně popasoval s adaptací části „nezfilmovatelného“ eposu Franka Herberta. V kontextu tehdejších blockbusterů působila Duna (Dune: Part One, 2021) jako podvratné zjevení. Divákům bez znalosti literární předlohy, mezi něž se řadím, nabídla poměrně nečekanou hru s trajektorií dobývání nových světů, ale také s konvencemi hollywoodských velkofilmů. Proto překvapí, že letošní Duna: Část druhá je v jádru poměrně konvenčním blockbusterem, který se navíc ve druhé polovině lehce rozpadá.
Paul Atreides (Timothée Chalamet) pokračuje v misi z první části. Snaží se získat důvěru pouštního národa Fremenů a vést odboj proti Harkonnenům, kteří si planetu Arrakis uzurpují pro těžbu koření, nejcennější suroviny v galaxii. Paul rychle stoupá ve fremenské hierarchii, sbližuje se s bojovnicí Chani (Zendaya) a váhavě kráčí vstříc proroctví, podle něhož by mohl být vyvoleným. Celé vyprávění vede k eskalaci války i Paulovy proměny z nevinného …
