Překořeněná planeta Arrakis

Kanaďan Denis Villeneuve se před třemi lety úspěšně popasoval s adaptací části „nezfilmovatelného“ eposu Franka Herberta. V kontextu tehdejších blockbusterů působila Duna (Dune: Part One, 2021) jako podvratné zjevení. Divákům bez znalosti literární předlohy, mezi něž se řadím, nabídla poměrně nečekanou hru s trajektorií dobývání nových světů, ale také s konvencemi hollywoodských velkofilmů. Proto překvapí, že letošní Duna: Část druhá je v jádru poměrně konvenčním blockbusterem, který se navíc ve druhé polovině lehce rozpadá.

Paul Atreides (Timothée Chalamet) pokračuje v misi z první části. Snaží se získat důvěru pouštního národa Fremenů a vést odboj proti Harkonnenům, kteří si planetu Arrakis uzurpují pro těžbu koření, nejcennější suroviny v galaxii. Paul rychle stoupá ve fremenské hierarchii, sbližuje se s bojovnicí Chani (Zendaya) a váhavě kráčí vstříc proroctví, podle něhož by mohl být vyvoleným. Celé vyprávění vede k eskalaci války i Paulovy proměny z nevinného chlapce v (anti)hrdinu. Ale právě tato část podráží snímku nohy, když opouští nuancovaný vývoj vztahů mezi postavami ve prospěch války.

Falešný prorok

První díl byl v jádru změtí paradoxů, z jejichž zkrocení udělal svou přednost. Co by jiný hollywoodský blockbuster pojal jako hrdinský kolonizační narativ, Duna prezentovala jako zoufalou snahu zkrotit planetu Arrakis a melancholické vzpomínky na domov. Dějová linie dobývání byla stejně podvratná jako vývoj vévody Leta (Oscar Isaac) – jinde klasického hrdiny. Dalším funkčním paradoxem bylo spojení bombastického velkofilmu s komorním dramatem. Uvnitř velkolepých kulis se odehrávalo vztahové drama vyprávějící o rodu, který byl vytržen ze své domoviny, vržen do pouště a vydán napospas divokým šelmám i konkurenčnímu rodu Harkonnenů.

Druhá část se oproti tomu výrazněji soustředí na Paula, kterého Villeneuve ve shodě s Herbertem využívá ke zpochybnění vzorce zrození hrdiny. Na první pohled je postaven do klasické role „vyvoleného“, ale snímek jeho mesiášskou polohu dekonstruuje – například vykreslením proroctví jako pragmatického konstruktu sloužícího ke konsolidaci moci. Paul není nástrojem osudu, ale „vesmírných iluminátů“ Bene Gesseritu. Jenže zatímco jednička problematizovala Letův vývoj i dobývání Arrakisu, dvojka stojí na zkratkovitých proměnách povahových rysů hlavní postavy i jejích motivací a cílů.

Paul je zaklíněný mezi třemi postavami, které reprezentují různé ideové přístupy. V první řadě na něj působí jeho matka Jessica (Rebecca Ferguson), která jako zástupkyně Bene Gesseritu posiluje a šíří jeho postavení mesiáše. Podrobení Fremenů je pro ni zásadní součástí obecnějšího cíle: ovládnutí galaxie. Také Fremen Stilgar (Javier Bardem) Paulovu prorockou roli podporuje, věří totiž uměle vytvořenému proroctví, podle něhož Paul na Arrakis vrátí mír a zeleň. I proto je Stilgar redukován na jakéhosi roztleskávače, který vykřikuje „lisan al­-gaib“ („hlas z vnějšího světa“), kdykoliv se Paul třeba jen nadechne. A konečně Chani představuje motivickou opozici k Jessice. K Paulovi má osobní vztah a proroctví vnímá jako snahu o kontrolu Fremenů. Škoda, že se takto chytře rozestavěná šachovnice ztrácí ve zkratkovitých proměnách a všudypřítomných výpustkách a také Paulova proměna působí nemotivovaně. Divák jako by přebíral perspektivu Chani, která úplně nerozumí tomu, co se s jejím partnerem vlastně děje.

Čas je koření

Koření je zásadní nejen pro fikční svět Du­­­ny, ale také jako filmový motiv zapuštěný do vyprávění a stylu. Jedním z účinků drogy je ohýbání času. První díl využíval vize budoucnosti k budování napětí, v tom druhém se prolínání časových rovin objevuje pravidelně. Jessica na sebe bere roli fremenské Ctihodné matky a nahlíží do vzpomínek svých předchůdkyň. K minulosti se obrací také proto, že se v ní skrývá tajemství jejího původu. Klíčový je i motiv budoucnosti, která se Paulovi ukazuje v jeho vizích. V těchto rovinách je Duna: Část druhá srozumitelná, ale stále sofistikovaná. Je proto zarážející, že právě čas se stane největším problémem druhé poloviny vyprávění, v níž zřetelné temporální motivy mizí a čas se stává neuchopitelným. Vyprávění je náhle eliptické a nesystematicky vynechává celé úseky děje. Nejednoznačnost je přitom osvědčený umělecký postup a Villeneuve s ní v minulosti chytře pracoval – například ve snímcích Zmizení (Prisoners, 2013) a Nepřítel (Enemy, 2013). V pokračování Duny jsou však posuny v čase stejně neprůhledné jako chování postav a spíš než o nejednoznačnost se jedná o neorganizovanost.

Na úrovni scén je druhá Duna zvládnutá fantasticky. Některé momenty bezpochyby patří k tomu nejopojnějšímu, co letos v kinech uvidíme. Problém ale představuje členění do větších celků, kdy vztah mezi scénami není jasně ukotvený a diváckému porozumění se staví do cesty nezáměrné překážky. První film byl ve své přímočarosti nejen srozumitelnější, ale i napínavější. Pomalé tempo a narativní nejednoznačnost nejsou vždy příznaky „vyššího“ umění, někdy jde prostě o symptomy nedůsledného vyprávění.

Infračervená radost

Duna: Část druhá funguje nejlépe v majestátních obrazech a obecně díky své vizuální působivosti. Velkou zásluhu na tom má jeden z nejvynalézavějších kameramanů současnosti Greig Fraser. Minulý rok pomáhal Garethu Edwardsovi se Stvořitelem (The Creator, 2023), který vrátil velkofilmy ke středním rozpočtům, exteriérům a malým kamerám. A o rok dříve s Mattem Reevesem vyčaroval temného Batmana (2022). Vizuálně nejhravější část druhé Duny se odehrává v aréně na planetě Giedi Prime, kde Feyd­-Rautha bojuje s potomky rodu Atreidů. Filmaři tak stáli před výzvou, jak vizuálně odlišit planetu Giedi Prime, zahalenou černým sluncem, od zlatého Arrakisu. Na první pohled je zřejmé, že zde nejde jen o černobílý filtr. Fraser se rozhodl pro infračervené snímání. Tím dal harkonnenovské planetě nejen odlišný vi­­zuál, ale také úplně jinou texturu, vyšší kontrast a hloubku.

Rozhodnutí využít obrazový senzor citlivý na infračervené záření je okouzlujícím filmařským postupem, který probouzí cinefilní radost, protože se objevuje jako originální řešení filmařského problému. Každý celek z arény nebo detail tváře opravdu vypadají jako z jiného světa. Je na nich něco mimozemského. I Arrakis je vizuálně nádherný. Fraser a Villeneuve umějí bezkonkurenčně ukázat malost člověka vedle kolosálních strojů, písečných červů a dun. Kombinace velkolepých obrazů a intenzivního zvukového designu samozřejmě vyzní především v kině – právě na velkém plátně a s prostorovým zvukem je patrné, o jak intenzivní a uhrančivý film se přes nedůsledné vyprávění jedná.

Duna: Část druhá nám především ukazuje, jak důležitá je úloha kina. Jde o snímek, který si umí diváky získat tím, jak vypadá, jak zní a jak fenomenálně je obsazený. I když chvílemi už opakování celku na rozostřenou figuru před horizontem působí sebeparodicky a Zimmerův hudební doprovod přepjatě. Jednička byla chytrým a zábavným velkofilmem, dvojka těchto parametrů úplně nedosahuje. Je okouzlující a v některých ohledech unikátní, přesto ale relativně nudná a konvenční.

Autor je filmový publicista.