Přesnost a míjení - literární zápisník

Jedna z mých nejoblíbenějších „metafor“ z nové české poezie je spojení z Těžítek (1994) Petra Kabeše: „slunce v úplňku“. Hledáte v literatuře přesnost? Tady je, v provedení par excellence. V tom drobném sdělení je přesnost pojmová a jazyková, přesnost postřehu schopného nečekaných, přitom jednoduchých odhalení. Něco tu neustále je, máme to pořád před očima, jen jsme si toho nikdy nevšimli. Kabeš v tom spojení projevuje přesnost svého vnímání světa, ale i přesnost vnímání způsobu, jak svět běžně vidíme. Je tady přesnost úkroku stranou a pohledu na skutečnost jinak a odjinud. Přesnost paradoxu: Jistě, slunce je v „úplňku“ vždy – a právě proto je tak nikdy neoznačíme. Na obloze se nezjevuje žádný srpek slunce, žádné slunce tam nedorůstá ani necouvá, ale buď je, nebo není. Nic mezi. To až básník celou situaci převrátí, dovolí si rozdané karty vyhodit do větru, ať padnou zpátky na stůl v nové, nečekané konstelaci. Proč to dělá? Protože ho zajímá, …