Jedna z mých nejoblíbenějších „metafor“ z nové české poezie je spojení z Těžítek (1994) Petra Kabeše: „slunce v úplňku“. Hledáte v literatuře přesnost? Tady je, v provedení par excellence. V tom drobném sdělení je přesnost pojmová a jazyková, přesnost postřehu schopného nečekaných, přitom jednoduchých odhalení. Něco tu neustále je, máme to pořád před očima, jen jsme si toho nikdy nevšimli. Kabeš v tom spojení projevuje přesnost svého vnímání světa, ale i přesnost vnímání způsobu, jak svět běžně vidíme. Je tady přesnost úkroku stranou a pohledu na skutečnost jinak a odjinud. Přesnost paradoxu: Jistě, slunce je v „úplňku“ vždy – a právě proto je tak nikdy neoznačíme. Na obloze se nezjevuje žádný srpek slunce, žádné slunce tam nedorůstá ani necouvá, ale buď je, nebo není. Nic mezi. To až básník celou situaci převrátí, dovolí si rozdané karty vyhodit do větru, ať padnou zpátky na stůl v nové, nečekané konstelaci. Proč to dělá? Protože ho zajímá, kam až může s přesností dojít. Kam ho dovede přesnost zdánlivě nadbytečná, bez užitku, paradoxní, mimochodná. Básníka zajímá, s čím vším se míjíme, když zůstáváme tkvět v hranicích našich každodenních konvenčních „přibližností“.
Známe to ze školy a zdůraznil to kdysi Vítězslav Nezval v Moderních básnických směrech (1937), že moderní česká metaforika se odvíjí od Máchy, od jeho památné litanie devatenácti obrazů, jimiž v Máji (1836) zpodobňuje dětinský věk. V Máchových obrazech je mnoho přesnosti, ale také podivuhodně magického míjení. Ty obrazy jako by byly na míjení, mizení, zmarnění, vytrácení postaveny. Sekvence Máchových seminálních obrazů přesně evokuje to, co minulo, co jsme minuli. Krásný dětinský věk – a je z něj „zemřelých myšlenka poslední“. „Pradávných bojů hluk“ – ticho dávno uplynulých velkolepých dějů je s to hned zachvátit celý marný lidský život. Čas je z podstaty nemilosrdný, je tak přesný v tom, jak každému odpočítá jeho „bezohledné vteřiny“, ale nakonec nás jen mine, jako bychom tu ani nebyli. Kruhem se vracíme k nejstarší hře, kdy si dítě schovává obličej do dlaní: stačí si zakrýt tvář, a nejsem tady a se mnou zmizí celý svět.
Nejnovější kniha Petra Hrušky, jež zanedlouho vyjde k autorovým šedesátinám a bude uvedena na květnovém Světě knihy, má název Minout se přesně. Kniha je napsána v tradici Kabešových fragmentárních Těžítek. Verše se ve sbírce prolínají s útržkovitou prózou, často stačí jediná sentence, gnóma, maxima, osamocený „verš“ zbavený kontextu, či spíš vržený do kontextu čehokoli, co si kolem dotvoříme. Verš, sentence – anebo celý román v jediné větě: „V šeru parku na mne ukázalo dítě.“ Míjení, chybění – téhle větě-básni z Hruškovy sbírky chybí jakýkoli kontext, a tím pádem se jakýkoli kontext nabízí; všemu vydaná věta je svým způsobem absolutní, a už tím přesná. Tím, jak míří odnikud nikam a zároveň kamkoli. Přesné zaostření je navíc zdůrazněno elementární dualitou dospělého a děcka a také gestem ukázání, označení: ten, a nikdo jiný. Napřažený prst, dětinský můj věk. Šero parku – a v něm náhle zřetelné gesto, jakoby z hloubi mne samého. To dítě jsem já. Napřažený prst je můj, i když zároveň mi z toho nepatří nic; ne já, celý vesmír na mne teď v šeru parku ukazuje prstem. Proč, to se neví. Vesmír svá gesta nevysvětluje. Vesmír činí a mlčí. Vesmír je dítě. Dítě, co si zakrývá oči. Vesmír nás míjí. Vesmír nás přistihuje v šeru.
V Hruškově sbírce najdeme mnoho „taoistického“ chybění, ubývání, vytrácení se, ustupování či zas vyvažování. V třetí básni: „Já, která tu nejsem.“ Ve čtvrté: „Jenom se musíš umět ztratit.“ V sedmém úryvku: „V muži je chybění.“ V devátém textu – mrtvé spáleniště nečekaně hned za dveřmi, za nimiž právě vzplanul požár. V třináctém úryvku, jenž je krátkým zápisem ze spisovatelského notýsku, se mluví o textech rozpracovaného rukopisu, jež se v určité fázi psaní začnou navzájem „zapomínat“. Dvacátou báseň tvoří dvě krátké věty, z nichž druhá zní: „Krásy se lze nejvýš účastnit.“ A tak dále, až po ženu, která „přichází každou noc do domu, z něhož nikdy neodešla“, nebo stín letícího ptáka, jenž „škrtnul většinu napsaného“.
V životě nejspíš přijde čas, kdy nejpřesnější a nejvýstižnější se začne zdát ubírání, oprošťování, klestění a čištění. Čím víc si člověk všímá světa, tím víc zjišťuje, že k němu sotva co přidá. Že všechno tady vlastně už je a odevždy bylo, stačí zdrženlivě odtáhnout ruku a podstata se sama ukáže. Slunce stojí na nebi odjakživa v úplňku. V jedné své básni starý Pchej Ti (narozen asi roku 714) postřehne tu nejprostší, nejfantastičtější věc a zaznamená ji pro budoucí věky: „Stín mraků cítí noha bosá…“ Zcela jindy Ing. Eva Hájová, CSc., z jejíž knihy Jak ušetřit v domácnosti (1984) Hruška ve své sbírce cituje pár bizarních maxim, praví: „Materiál, který by dožil v jedné podobě, třeba v podobě šicího stroje, by mohl příště sloužit třeba jako jeden z dílů chladničky.“ Vesmír se obrozuje vlastními silami, jedno se vrací v podobě druhého, najdeme to u Kabeše, čínských taoistických poetů i inženýrky Hájové. Moudře soustředěná sbírka Petra Hrušky se skoro výhradně skládá z podobně nečekaných, ale přirozených a podstatných průniků přesného s tím, co neustále míjí, uniká. To, co jsme celý život pomíjeli, na nás náhle v šeru ukazuje prstem.
Autor je básník, hudebník a literární kritik.