O Kurtu Cobainovi se často mluví jako o poslední velké rockové hvězdě a jeho příběh stále fascinuje. Z hypersenzitivního outsidera se stala celebrita, která se nicméně držela svých punkových kořenů, hlásila se k feminismu a zasazovala se za práva gay komunity, což počátkem devadesátých let zdaleka nebylo samozřejmé.
Někdy v první půlce nultých let jsem strčila do discmanu CD-R, na kterém se kromě tracků od System of a Down, Slipknot a pravděpodobně i Shakiry objevila také Nirvana, skupina, o níž jsem věděla díky všudypřítomnému merchi – obchod v centru Prahy nabízející předražená trička s názvy kapel a jiné subkulturní doplňky koneckonců nesl stejný název jako aberdeenské trio. A stalo se mi to, co spoustě dalších teenagerů a teenagerek: Nirvaně jsem ihned propadla. Jako bych si mohla vystačit jen s ní. Konvenovala mi naštvanost, nihilismus a antihrdinská stylizace Kurta Cobaina, sužovaného tíhou světa, depresemi i závislostí na heroinu, která celému příběhu dodávala punc čehosi zakázaného.
Nirvana mi ovšem neposkytla pouze podporu při prožívání mého „teenage angstu“. Také mi otevřela dveře k další hudbě, a především k tématům, na která Cobain upozorňoval ve svých textech i v rozhovorech, ať už šlo o punkový étos a DIY přístup, antikonzumerismus, duševní zdraví nebo genderově podmíněné násilí a práva LGBTQ+ lidí. Můj příběh přitom není nijak výjimečný – právě Nirvana své dospívající posluchačky často nasměrovala k zajímavým hudebnicím a feminismu obecně. V mém případě šlo třeba o seznámení s hnutím Riot Grrrl, které pro mě bylo určující.
Tenkrát v Olympii
S kapelami z okruhu Riot Grrrl se Cobain setkal v polovině osmdesátých let, když se přestěhoval z Aberdeenu do Olympie a seznámil se s tamní punkovou scénou, z níž toto hudebně-feministické hnutí vyrostlo. Jedna z jeho čelných představitelek Tobi Vail, aktivistka a bubenice Bikini Kill, v té době s Cobainem žila a vedla s ním dlouhé diskuse o feminismu a genderové rovnosti. Hudebníkovi z rozvrácené rodiny, který měl silné sociální cítění a toužil nabourávat konvence a vymezovat se vůči establishmentu, se feministická perspektiva stala vlastní a neopustil ji do konce kariéry.
Cobain obdivoval hudebnice jako Patti Smith, Joan Jett, Kim Deal nebo Kim Gordon. Ostatně právě skupina Sonic Youth, v níž Gordon hrála, byla jedním z důležitých inspiračních zdrojů Nirvany. V době, kdy nejen rockovému mainstreamu dominovali muži a obraz žen v textech i videoklipech se nezřídka omezoval na jejich sekundární pohlavní znaky, Cobain vystupoval důsledně rovnostářsky. Jeho podpora hudebnic přitom nekončila u prohlášení v médiích. Když se Nirvana proslavila, často na turné zvala své oblíbené kapely, a leckdy právě ty tvořené ženami. Kromě skotských The Vaselines, jejichž skladby Son of a Gun a Molly’s Lips Nirvana hrála a zařadila je i na kompilaci Incesticide (1992), a amerických The Breeders s Kim Deal, v jejíž společnosti se Cobain objevil na obálce vánočního vydání Melody Makeru z roku 1993, šlo o stěžejní Riot Grrrl kapely L7, Bratmobile a pochopitelně Bikini Kill. Kromě toho Nirvana několikrát koncertovala s japonským pop-punkovým triem Shonen Knife. I jejich cover se objevil v repertoáru Nirvany, konkrétně se jednalo o píseň Twist Barbie, kterou se Cobain naučil od kytaristky Naoko Yamano.
Pobyt v Olympii sice dodal Cobainovu feminismu jasnější kontury, podle svých vzpomínek k němu ale tíhl už při dospívání v Aberdeenu: „Chtěl jsem se kamarádit s ostatními kluky a prožívat s nimi nějakou vzájemnost a důvěru, ale nikdy se to nepodařilo, a tak jsem radši trávil čas s holkami. Vždycky jsem cítil, že se s nimi nejedná s respektem, protože ženy jsou odjakživa utiskované. Nadávky jako píča nebo děvka byly úplně běžné. Poslouchal jsem v té době hodně Aerosmith a Led Zeppelin a některé písničky se mi opravdu líbily. Až po letech mi došlo, kolik je v nich sexismu.“
Anarchistické roztleskávačky
K útlaku a zneužívání žen se Cobain pravidelně vracel i v textech. Na přelomové druhé desce Nirvany, albu Nevermind (1991), najdeme pravděpodobně nejtemnější skladbu skupiny: píseň Polly vypráví z perspektivy pachatele Gerarda Frienda o únosu, znásilnění a mučení čtrnáctileté dívky, která se vracela z punkového koncertu v Tacomě. Kontroverzní skladba podle skutečné události posluchačstvo rozdělovala: zatímco jedni oceňovali odstrašující účinek syrového vykreslení násilí, pro druhé byla píseň až příliš doslovná a zároveň znepokojivá, zejména v kontextu masového úspěchu alba, kterého se jen ve Spojených státech prodalo přes deset milionů nosičů.
„Znásilnění je jeden z nejhorších zločinů na světě. A dochází k němu každých pár minut. Potíž je v tom, že organizace, které tuhle problematiku řeší, se často snaží vzdělávat ženy v tom, jak se bránit. Přitom je potřeba naučit muže, aby neznásilňovali. Jít k jádru věci a tam začít,“ komentoval Cobain v rozhovoru pro časopis NME téma, které se znovu – a ještě výrazněji – objevilo na desce In Utero (1993) ve skladbě Rape Me. Část publika ji ovšem interpretovala obráceně, než byla zamýšlena. Na Cobainovu obranu tehdy vystoupila hudebnice Tori Amos, jež sexuální napadení sama prožila. I ona ale připustila, že ji u věty „Znásilni mě“ v úvodu písně zalil studený pot. Explicitnost zde skutečně může působit až necitlivě. Feminismus nicméně do tvorby Nirvany nevstupoval jen skrze obrazy násilí, ale i v subtilnějších podobách. Například písně jako Been a Son, About a Girl nebo Sappy ohledávají genderovou nerovnost ve vztazích, v nichž je žena v podřízeném postavení.
Zmíněné tendence se projevovaly i v klipech. Nesmíme zapomínat, že devadesátá léta byla zlatou érou MTV. Tisíce nejen mladých lidí po celém světě, kterým se poštěstilo mít doma „kabelovku“, čekaly i hodiny na svá oblíbená hudební videa. Pro Cobaina a jeho spoluhráče byly klipy důležitou složkou tvorby. Zásadní roli sehrálo video k megahitu Smells Like Teen Spirit, v němž se hned v prvním záběru objeví parta „anarchistických roztleskávaček“, nabourávající stereotypní představu o středních školách s hyperfemininními roztleskávačkami z dobře situovaných rodin. Pro dívky to byla jasná zpráva: i vy můžete být drsňačky. Právě roztleskávačky ze zmiňovaného videa lze považovat za předobraz „radical cheerleaders“, které se od druhé poloviny devadesátých let začaly objevovat na demonstracích v USA a posléze i v Evropě.
Nechte nás na pokoji
Cobain sám sebe vnímal jako femininní osobu, nebo přinejmenším jako člověka v konfliktu s machistickou kulturou, kterou byl obklopen v dětství, ale i později v hudebním průmyslu, a opakovaně se k tomu vyjadřoval v rozhovorech. Možná i proto – kromě punkové provokace – opakovaně pózoval a vystupoval v ženských šatech. Do sukní se sice nenavlékal sám, nýbrž celá kapela, ale nejvíce pozornosti si vysloužil právě on – mimo jiné žlutou róbou, kterou si oblékl do heavymetalového pořadu Headbangers Ball, nebo květovanými letními šaty. „Rád nosím šaty, protože jsou pohodlné. A není nic příjemnějšího než květinový vzor… Člověk se prostě cítí pohodlně, sexy a svobodný, když má na sobě šaty. Je to zábava,“ sdělil hudebník v roce 1992 časopisu Melody Maker.
Důležitá pro Cobaina byla i práva LGBTQ+ komunity. Spřátelil se s hvězdou dragu RuPaulem, podle něhož ihned pochopil, že drag je ve své podstatě punkový. Zároveň se soustavně vymezoval vůči homofobii a opakovaně se ohrazoval proti machismu Axla Rose z Guns N’ Roses, což dopodrobna rozebral v obsáhlém rozhovoru pro magazín Advocate, nejstarší periodikum pro LGBTQ+ komunitu v zemi. Mimo jiné se rozčiloval nad tím, že na jeho koncerty chodí i skalní fanoušci Guns N’ Roses. Kvůli svému obrovskému úspěchu totiž Nirvana začala ztrácet přehled o tom, jaký typ lidí ji poslouchá. Na obalu Incesticide najdeme poznámku: „Pokud jakýmkoliv způsobem nesnášíte homosexuály, osoby s jinou barvou kůže nebo ženy, nechte nás sakra na pokoji. Nechoďte na naše koncerty a nekupujte si naše desky!“ Podobný statement doprovázel také In Utero. Mimo to Nirvana vystoupila na benefiční akci proti připravované (nakonec neschválené) legislativě, která měla v Oregonu postavit homosexualitu mimo zákon coby „nenormální, nepřirozenou a perverzní“.
S odstupem třiceti a více let se mohou některé momenty Cobainova aktivismu zdát překonané či zastaralé, popřípadě krkolomně vyjadřované. Kritici a kritičky poukazují na toxicitu v některých jeho vztazích, nicméně v kontextu tehdejší společnosti i fungování hudebního průmyslu se mu nedá upřít nesmlouvavost a neústupnost v postojích k boji za práva zranitelnějších skupin. Po „poslední velké rockové hvězdě“ nám tak zůstalo víc než jen silná hudba.
Autorka je hudební publicistka.