Sen o rajských zahradách

Konec první světové války si spojujeme zejména se založením samostatného státu, od nějž odvíjíme neproblematický příběh meziválečného Československa. Máme přitom tendenci zapomínat, že sociální rozvrat doprovázející válečné běsy první světové války měl na velkou část Čechů a Slováků větší dopad než uspokojení z nově nabyté státnosti. Nebyli to pouze čeští Němci a slovenské či maďarské iredentistické skupiny, kdo nebyl s nově vytvořenou republikou spokojen. Nemalá část obyvatel Československa, bez ohledu na národnost, tehdy upírala zraky k nově vznikající „zemi Sovětů“, v níž se měl konečně uskutečnit sen o státě dělníků.

Takřka před sto lety, na konci března 1925, do Sovětského svazu odjel první transport družstva Interhelpo, jenž měl pomoci tento nový svět vybudovat. Družstvo bylo založeno nedaleko Biškeku (původně Pišpek, v sovětské éře Frun­­ze), hlavního města Kyrgyzstánu, a fungovalo takřka dvacet let. Uprostřed stepi je za nesmírných obětí budovali především čeští a slovenští, ale také maďarští a rusínští dělníci, kteří sem v několika transportech přijeli v druhé polovině dvacátých let. Podobných vystěhovaleckých projektů sice na území Sovětského svazu existovalo několik, co do velikosti a úspěchu je však s Interhelpem nelze srovnávat. Ostatně o Interhelpu nepsali jen komunističtí novináři Julius Fučík, Peter Jilemnický nebo Jiří Weil, dětství zde prožil také politik, jehož tvář se v dubnu 1968 objevila na titulní stránce amerického magazínu Time, Alexander Dubček.

Strhující příběh

Kniha slovenského novináře Lukáše Onderčanina Utopie v Leninově zahradě (Utópia v Leninovej záhrade, 2021) představuje v posledních měsících již druhou publikaci, která o komuně v dalekém Kyrgyzstánu referuje. V mnohém se překrývá s monografií Jaromíra Marka s lakonickým titulem Interhelpo (2020; viz A2 č. 18/2021), v mnohém náš pohled obohacuje. Podobně jako Marek také Onderčanin chce především vyprávět příběh. A to se mu daří skvěle (v českém vydání tomu napomáhá vynikající překlad Miroslava Zelinského). Čtenář je od prvních stránek pohlcen ponurou atmosférou dvacátých let, exotičností pišpekského bazaru i sovětskou realitou.

Na základě memoárů a rodinné korespondence nechává Onderčanin ožívat také příběhy postav spojených s družstvem. Čteme například o životní pouti legionáře, komunisty a dobrodruha Rudolfa P. Marečka, který sice družstvo založil, ale sám do dalekých končin nikdy neodjel. Na jiných místech do děje vstupuje americká anabáze Štefana Dubčeka či interhelpovské peripetie učitele a začínajícího komunistického spisovatele Petera Jilemnického. Popis bezútěšné bídy obyvatel slovenských horských vesnic je zase spojen s příběhem vystěhovalců z Donoval. Nechybí samozřejmě ani vyobrazení katastrof provázejících první léta v nehostinné zemi – povodně, požáru truhlářského závodu a v neposlední řadě také stloukání dětských rakví po epidemii malárie a tyfu.

Poměrně velký prostor je v knize věnován zápasu o obraz Interhelpa v českém a slovenském tisku. Aniž by se autor přikláněl na tu či onu stranu, barvitě líčí, jak bylo družstvo jednou vynášeno a podruhé hanobeno. Vzhledem k tomu, že se tehdy jednalo o relativně ojedinělý hmatatelný příklad komunistické utopie, byla tato mediální válka nesmírně důležitá pro oba tábory. Antikomunisté chtěli dokázat nesmyslnost a nepřirozenost sovětského zřízení, komunisté si zase do Interhelpa promítali vlastní program. Jelikož nemohli v tehdejším Československu následovat sovětské budování, projektovali své představy a vize do obrazu komuny v daleké cizině.

Presumpce viny

Podobně jako Jaromír Marek i autor Utopie v Leninově zahradě věnuje značnou pozornost popisu stalinských represálií na sklonku třicátých let. Zachycuje nejen hromadnou popravu v obci Čon Taš, ale také jednotlivé případy perzekuce interhelpovských obyvatel. Zatímco při kontextualizaci první stalinské pětiletky jakožto modernizačního „skoku“ Onderčanin poněkud selhává, diskurs ohrožení zevnitř i zvenčí, vedoucí k likvidaci statisíců straníků a k represivní podezřívavosti vůči neruským národnostem včetně menšin z nesovětských států, je vystižen velmi přesvědčivě. Věty sdělující, že někoho „zatkla NKDV v jeho bytě před očima manželky (…) za špionáž proti Sovětskému svazu“, se v autorově výkladu v různých obměnách mnohokrát opakují.

V jednom případě ovšem Onderčanin dodává, že zatčení bylo namístě, neboť dotyčná osoba skutečně do Interhelpa odcestovala výměnou za příslib spolupráce s československou rozvědkou. Autorovi se tím mimoděk podařilo zachytit jeden z důležitých aspektů takzvaného velkého teroru, jehož vnitřní logika byla – ostatně jako celý stalinský projekt – založena na cynické extenzitě, ospravedlňované přesvědčením o historické oprávněnosti vlastních činů. V duchu hesla „ať to stojí, co to stojí“ tak byla bez ohledu na počet obětí presumpce neviny jednoduše nahrazena presumpcí viny.

Nadnárodní projekt

Na některých místech z autorova vyprávění probleskuje též tíživá realita života pracujících v éře stalinismu. Tyto pasáže upomenou na nedávno vydané americké analýzy bývalého šéfredaktora Rudého práva Josefa Guttmanna (viz A2 č. 2/2024). Šlo především o nízkou hladinu mezd, nedostačující příděly potravin, poplatky za školu či jistý druh znevolnění. Připoutání k místu práce bylo v případě Interhelpa dáno zejména nedostatkem financí na návrat do vlasti. Pokud se příslušníci komuny dostali do Československa, tak většinou až v řadách Rudé armády na konci druhé světové války.

Při líčení životních osudů Rudolfa Marečka se autor rozsáhle věnuje mezinárodnímu jazyku ido, mezi jehož znalce a propagátory iniciátor družstva patřil. Vedle sociálních důvodů se tak v Onderčaninově vyprávění vyjevují i jiné motivace vedoucí k založení družstva, než jaké implikoval Jaromír Marek. Interhelpistům se totiž nejednalo pouze o zaměstnání a výdělek, družstvo chápali také jako pomoc prvnímu dělnickému státu. Důraz přitom kladli na potlačení vlastních nacionálních identit a celý projekt chápali nadnárodně, což měl stvrdit zvolený dorozumívací prostředek. Autor popisuje nejprve krach ida a jeho nahrazení jakýmsi spontánně vzniklým „esperantem“, vytvořeným z každodenní běžné komunikace (tehdy internacionální povaha družstva ještě přetrvávala), a nakonec i jeho zlikvidování a stalinský tlak na rusifikaci.

Škoda jen, že navzdory mezinárodní povaze družstva nedal autor hlas také zástupcům ostatních národností (Maďarům, Rusínům, případně Němcům). Už skutečnost, že je v knize silná slovenská linka, je ovšem pro českého čtenáře osvěžující. Knihu Lukáše Onderčanina je třeba číst. Nadšeni budou zejména ti, kteří se zájmem četli Weilovu Moskvu­-hranici, anebo nedávno Hellu (2023, viz A2 č. 3/2024) Aleny Machoninové.

Autor je historik.