Takoví normální zabijáci - filmový zápisník

„Já jsem to sežral.“ Replika z českého seriálu Metoda Markovič: Hojer zní, jako by protagonista Ladislav Hojer stále hovořil o turistickém salámu, který si kriminalista z pražské mordparty Jiří Markovič rád dává ke svačině a na němž si rád smlsne i jím vyšetřovaný mladík. Tato narážka v duchu proslulého jedlíka Balou­na ze Švejka nemá učinit z kanibala a sériového vraha nového lidového hrdinu – není to vděčná průpovídka. Jde o ilustraci specifického přístupu scenáristy Jaroslava Hrušky a režiséra Pavla Soukupa k trendy žánru true crime. Zahraniční tvůrci se často zaměřují na jedinečnost podobných delikventů coby obludných senzací a zvrácených „géniů“. Ti ambicióznější jako David Fincher v seriálu Mindhunter (2017–2019) zase hledají specifické vzorce chování a odhalují počátky kriminalistické práce s psychologickými a sociologickými teoriemi Sigmunda Freuda či Émila Durkheima při profilaci zločinců. Pachatelé a kriminalisté tu hrají komplikované dialogové partie, zdůrazňuje se záhadnost vrahů, ale také stále větší posedlost vyšetřovatelů.

Kriminalista Jiří Markovič v podání Petra Lněničky také lpí na své práci. A také se snaží především pochopit pachatele. Ale s Láďou nesvádí žádný souboj, je mu spíše otcovskou figurou – což je nejen vyšetřovatelský trik, ale také projev jeho povahy. Přestože během šesti epizod propadá temným chvilkám, je Markovič především dobrák a rodinný typ, co si sem tam šťouchne biliár, ale jinak je rád se ženou a dětmi. Byť žena občas nelibě nese, že se jedním z nich začíná stávat i Hojer. Rozhodnutí vykreslit sadistického vraha a kanibala jako sice odpudivého, ale především zmateného člověka s nižším IQ, který zjevně nevnímá svět a své skutky v širších souvislostech, je odvážné, ale funkční. Aby vyvrátili podezření, že si vraha příliš romantizují, pracují tvůrci s Hojerovým protipólem, vysoce inteligentním sadistou v podání Vojtěcha Kotka, který své činy reflektuje, sám se k nim přiznal a nyní slouží kriminalistům jako příležitostný poradce. Ani v jednom z případů nejde o jakési záhadné zlo, ale o jedince, jejichž chování lze nějak popsat a podle „diagnózy“ k nim přistupovat a udělit jim spravedlivý trest. V pozadí vystupuje netriviální etická otázka, nakolik při nakládání s pachateli hrají roli iracionální faktory jako empatie či antipatie.

Při zemi se drží také druhý aktuální počin čerpající inspiraci v dějinách tuzemské kriminalistiky. Dokumentarista Petr Hátle ve svém hraném debutu Manželé Stodolovi ovšem volí odlišnou metodu. Do úvodní scény, kdy se nepovedené vloupání mění v nechtěnou vraždu, vstupuje ryze observačně a pozorovatelskou optiku při sledování činů Jaroslava a Dany Stodolových, kteří v letech 2001 a 2002 okradli a zabili osm seniorů, už neopouští. Hátle vynechává sociální zázemí a jakékoli detaily o neradostné minulosti obou vrahů, soustředí se jen na jednotlivé situace, jimž diváky vystavuje a odchází z nich bez pointy. Neukazuje přitom ani průběh samotných vražd. Ale o co méně hledí na to, co se stalo obětem, o to více pozoruje tváře pachatelů. Jan Hájek a Lucie Žáčková v hlavních rolích tak mají nejednoduchý úkol ztvárnit vše podstatné nuancovaným herectvím – drobnými gesty, zajíkavou, nerozhodnou mluvou. Je snadné vidět ženu jako manipulátorku a muže jako zamilovaného, poslušného, snaživého. Ve skutečnosti ale – díky přesným hereckým výkonům a kameře, která neopouští lehce klaustrofobní optiku protagonistů – snímek ukazuje dva zraněné, emočně ploché jedince uvízlé uvnitř jakési „toxické romance“ a značně omezených mantinelů. Hátle nelíčí jejich pohnutou minulost jako „polehčující okolnost“, také ale svým syrovým, minimalistickým přístupem nijak nezdůrazňuje zrůdnost jejich činů. Aniž by to bylo primárním cílem filmu, jde o jedno z nejpřesvědčivějších vykreslení dvou lidí v mezní sociální situaci, jaké v současné tuzemské kinematografii najdeme.

Metoda Markovič: Hojer a Manželé Stodolovi jsou v mnoha ohledech zcela rozdílná díla. Jejich společným znakem však je, že při pohledu na pachatele velmi odpudivých činů nevolí snadnou, neproblematickou perspektivu. Ne­­omlouvají ani neodsuzují a publikum nechávají bezradné, bez možnosti pohoršit se, ale také bez – vlastně úlevné – možnosti brát zlo jako cosi záhadného a přesahujícího naše chápání. V tom jsou tyto počiny pozoruhodné nejen v českém kontextu.