Multimediální umělkyně Magdaléna Kašparová pracuje se zápisky ze svého dospívání podobně jako s obrazovými kolážemi. Primárně nejde o psaní, ale o evidenci stop určité fáze života. Deníkové záznamy, „dopísky“ z nemocnice nebo esemesky vylovené z paměti starého mobilu nás od pubertální zkratkovitosti, naivity či kýčovitosti vedou k prožité bolesti. Tématem je anorexie.
Zápisky z roku 2009
Tenkrát jsem se zajímala o spoustu věcí a na svět se usmívala, ale postava mi to vždycky kazila. Jednou mě napadlo: mohla bych si strčit prst do krku a vyzvracet se. Zkusila jsem to, a opravdu to šlo. Byla jsem nadšená. Od té doby jsem to dělala skoro po každém jídle. Ve školní jídelně jsem snědla oběd a šla ho vyzvracet. Říkala jsem si, že jednodušší by bylo nejíst, ale problém byl v tom, že jsem jedla moc ráda a jídlo mi chutnalo. Zvracení mi přinášelo úžasnej pocit: ostatní se najedli a jídlo se jim uložilo, zatímco já si ho jenom na chvíli půjčila. Vůbec mě netrápilo, že je to plýtvání, a fakt, že časté zvracení je nezdravé, jsem si prostě nepřipustila.
Později mi přišlo zbytečný, abych pořád zvracela, a tak jsem přestala jíst. Bylo to rychlý. Sice jsem věděla, že kila jdou dolů, ale žádnej rozdíl jsem na sobě neviděla. Připadala jsem si hubená, až když jsem měla pod 37 kg. Mojí kamarádce se to líbilo, možná tak chtěla taky vypadat. Sama …
