Písničkář Jiří Smrž shrnul své písňové texty i vyprávění o životě do obsáhlého svazku Dosud. Kniha ho představuje mimo jiné coby básníka, který je doma v krajině viděné „jako znamení, znak a metafora“ a také v niterné samotě, jež se mu jeví „jako prostor, nikoli osamělost“.
„Mé písně mapují mou vlastní cestu k mému ideálu, ať už je jakýkoli,“ formuluje Jiří Smrž své písničkářské krédo. Z něj plynou i jeho zásadové postoje, díky nimž se nenechal semlít zábavním průmyslem a zůstal jedinečnou a nepřehlédnutelnou postavou české folkové scény. Debutoval nahrávkou Dědičná krev (2001) a od té doby vydal další čtyři alba, přičemž dvakrát získal cenu Anděl za desku roku. O jeho nezávislosti přitom svědčí i skutečnost, že s výjimkou krátké epizody dramaturga v píseckém rozhlase zůstal věrný fyzické práci, v posledních letech v šumavské přírodní rezervaci.
Černé já v hlubině
Souborné vydání autorových textů Dosud ukazuje, že Smrž je mistrem výrazných obrazů, ale také gnómičnosti, paradoxů a antinomií. Prostřednictvím umně rozehrávaných jazykových her vypovídá o moci jazyka, v jehož zajetí se často nalézáme. Jeho výraz charakterizuje jemnost, hloubka, ale i pronikavost pohledu. Písně mu „jsou křídlem nad vodou / o něž se opřel pták / který zahlédl svůj stín / a náhle uviděl / že černé já v hlubině / letí všude s ním“. Smržův idealismus někdy připomíná hledání grálu či kvintesence modrého květu romantismu. V milostných písních se někde v pozadí vždy skrývá Paní, jež spatřena jen na okamžik, „měla v sobě takovou krásu / že není člověka, co sám by ji snes“.
Ústřední postavení však v autorových skladbách zaujímá krajina – krajina konkrétní, zvláště ta jihočeská a šumavská, ale také krajina produchovnělá, v níž „zimy padají do oken jak umrzlí ptáci“, v níž lze „dojít až na sám kraj kraje / kde ztrácí se cesty / i ten, kdo zná je“, a kde „hladím jen kůru borovic / v lesích vítr se tiší / někdo slyšel píseň, někdo nic“. Tato krajina proniká k srdci, ba sama je jakýmsi srdcem bytí, srdcem na dlani i srdcem zakletým ve skále. Je to krajina jako znamení, znak a metafora, srdeční krajina, jež je rozprostřena přes celý svět a stojí nad časem jako „to místo v Himálaji, kde jen sněžný levhart přežije“. V ní může Smrž postavit Hamleta a Ofélii na jihočeský dvůr plný slepičinců a nechat je vést svou při nebo tonout v „hluboké modři, v té modré hlubině nad lesy“. Tato krajina, kde „v polích říjnových spí k ránu první mráz“, dostává přednost před všemi Římy a Pařížemi celého světa, jen tady „až na dřeň musím oloupat své touhy kukuřičný klas“.
Samota do slov spoutaná
Jenže nejspíš právě proto, že inklinuje k vyjádření nadčasového a univerzálního, dovede Smrž přesně vystihnout současnost. Disponuje odvahou stoupat i klesat, podívat se do tváře nejostřejšímu jasu i nejčernější tmě. V jeho písních defilují inferna Čečenska i Bosny, válka v irácké poušti, děsivý masakr na tuniské pláži, ale i nenápadné citové masakry, které se plíživě a tiše odehrávají kolem nás. Smržovy písně chtějí jen vyslovit, že jsme tam vlastně všichni byli, že všechno je i naše odpovědnost, které se – tak jako odpovědnosti za všechno životem svěřené, včetně talentu a charakteru – nelze zbýt: „Co i ty, ty po nás chceš / tygře, tygře, který jasně žhneš?“
Ve Smržově světě je nakonec všechno neoddělitelně propojené: chléb všednosti, spiritualita a posvátno, mýtus a civilnost, něžné doteky i bouření živlů, ale také dílo a jeho autor („dílo je sice tvořeno autorem, ale mnohem víc je autor tvořen dílem“). Poezie je jako jeden ze způsobů lásky vždy vzpourou proti nicotě. Jejím předpokladem je ovšem někdy „odchod do samoty nitra, kde teprve člověk potkává to bytostné v sobě“, tedy „samota jako prostor, nikoli osamělost“. Právě v samotě do slov spoutané či slovy oděné trvá věrnost. „I když říct dnes slovo láska je dvojaká řeč / i když vím, že naše krev je dvousečný meč / stojím u tvých dveří, a dokud žiju, budu tu stát,“ zpívá Jiří Smrž, vypravěč příběhů, které zažil, ačkoli se možná nestaly, a písničkář, který svou hlavou i duší ručí za pravdu a krásu.
Autor je literární historik a kritik.
Jiří Smrž: Dosud. Galén, Praha 2023, 386 stran.