Zranění outsideři

Snímek Zimní prázdniny patří k nejméně kýčovitým vánočním filmům za poslední roky. Melancholický příběh o třech osamělých outsiderech umně mísí hořké chvíle s humorem, okamžiky naděje i – což je vůbec nejdůležitější – vzájemného pochopení. Pozvolně a nenuceně přitom proniká do nitra postav a poodhaluje malé i větší životní křivdy, které si v sobě komplikovaní hrdinové nesou.

Nepřekonatelná samota Vánoc

Režisér Alexander Payne má pro lidi s neutěšeným životním osudem slabost. Od své prvotiny Občanka Ruth (Citizen Ruth, 1996) po snímky Nebraska (2013) či Zmenšování (Downsizing, 2017) se zabývá hrdiny, kteří zjišťují, že jim život nedal, co od něho očekávali, nebo nerozumějí nespravedlnosti okolního světa. Novinka vyprávějící o hrstce studentů, kteří se na Vánoce roku 1970 nevracejí ke svým rodinám a zůstávají ve školním kampusu s nepočetným – a podobně osamělým – personálem, rozšiřuje řady Payneových zatrpklých, protivných, v jádru však hlavně nešťastných charakterů. Angusu Tullymu matka a její přítel na poslední chvíli odřekli slíbenou dovolenou, a tak tráví svátky se svobodným učitelem Paulem Hunhamem, profesorem historie a bývalým studentem Harvardu, jehož největším kariérním úspěchem zůstává výuka na střední škole, a kuchařkou Mary, jejíž muž i syn tragicky zahynuli.

Síla Zimních prázdnin spočívá především v jejich obyčejnosti. Zkušení herci Paul Giamatti a Da’Vine Joy Randolph i nováček Dominic Sessa nás nechávají skrze každodenní gesta a nuancované civilní výrazy nahlížet do nitra protagonistů a vedou nás k pátrání po důvodech jejich jednání, po jejich skrytých traumatech. Nervózní úsměvy zásadového profesora naznačují strach ze společenských událostí, zlomyslné slovní výpady mladého Tullyho dokazují nejistotu, sebevědomý hlas a kontrastní smutný pohled empatické Mary vypovídají o snaze zakrýt tragickou ztrátu.

Payne nikomu nestraní, všichni mají své poklesky i problematické povahové rysy, zároveň se ale postupně odhaluje, jaký mají původ. Například profesor Hunham je schopný nechat propadnout polovinu třídy, později však tento uzavřený morous zásadově vzdoruje nátlaku ředitele školy žádajícího mírnější přístup ke studentům v zájmu udržení dobrých vztahů s rodiči a sponzory. Zimní prázdniny nemoralizují – každý, kdo zde dostane prostor, má zkrátka své trable – ať už je to střet s otcem, nebo noční pomočování. A málokdo se jich zbaví. Film neukazuje ani tak proměnu postav, spíše pozvolna vede diváky k hlubšímu pochopení jejich povahy.

Žádný šťastný konec

K porozumění postavám nás kromě realistických hereckých výkonů vede i důmyslná práce s rekvizitami. Oranžová krabice, kterou si Mary schovává ve skříni, láhev koňaku Rémy Martin u ředitele školy, tác s cukrovím, které nikdo nechce, těžítko měnící majitele, monografie, kterou profesor nikdy nenapsal, neustálá Tullyho snaha vypravit se do Bostonu, rodinná fotografie schovaná v nočním stolku – to všechno je podnětem k pátrání po původu útrap jednotlivých aktérů. Režisér rozmisťuje motivy jako stopy, které v nás vyvolávají další a další otázky.

Ačkoliv Payne otevírá náročná témata nemoci, smrti v rodině, nenaplněného života, rasové nesnášenlivosti, majetkové diskriminace, šikany nebo rozvodu rodičů, balí je do formátu „feel good“ filmu. Kromě samotných vánočních svátků posilují tento efekt zejména záběry na zasněženou krajinu, teplé barevné spektrum a výrazná retro stylizace. V úvodu se objeví logo studia Universal v podobě ze sedmdesátých let a digitálně natočený snímek „zdobí“ stopy lehce poškozeného filmového pásu. Kameraman Eigil Bryld se zároveň inspiroval v dobovém stylu snímání. Užívá tehdejších objektivů, zasazuje záběry do větších kompozic, snímá detaily pouze při nejvypjatějších emocionálních momentech a pracuje s pomalou i rychlou transfokací – ať už pro dramatický, nebo komický účinek. K dobovému stylu přispívá i časté prolínání záběrů a nostalgii dotváří výběr jazzové či folkové hudby a vánočních písní.

Snímek překračuje mustr pohodové vánoční podívané především díky vykreslení postav. Scénář odmítá plně subjektivní hledisko – charismatičtí herci se mění v chybující, protivné, ale zároveň zranitelné hrdiny. Tato dialektika vnějšku a vnitřku se promítá do atmosféry celého díla. Zdánlivě hřejivý nostalgický návrat do sedmdesátých let odkrývá těžkosti a bolest. A nepřijde žádný šťastný konec, který by je vyřešil. Zimní prázdniny neukazují cestu, jak se jizev z minulosti zbavit, spíše nenuceným způsobem připomínají, že si je v sobě nese každý.

Autor je filmový publicista.