LP, Dead Ocens 2024
V poslední době se mluví o potřebě sdílení. Do veřejného oběhu se dostávají emoce, které byly dříve potlačovány nebo se jejich projevení považovalo za nežádoucí. Vidíme to i v popu – a možná právě v něm. Některá hudební alba jsou koncipována přímo jako niterná odhalení vlastních slabin či křehkosti. Rovněž třetí studiová nahrávka americké písničkářky Cassandry Jenkins náleží tomuto proudu, byť do něho vstupuje svým vlastním způsobem. Na albu My Light, My Destroyer totiž nechybí ani distancovanost. Jenkins zaujatě zkoumá, jakým způsobem o svých emocích mluvit a jak je druhým zprostředkovat, a v tomto ohledu její tvorba místy připomíná až laboratorní práci. Písně nejsou přímou expozicí jejích pocitů – ty se stávají spíše tématem (podobně jako u Aldous Harding). Přestože je její tvorba osobní, často se obrací ke kosmu či absolutnu. Hudebnice své niterné prožitky vztahuje k tomu, co nás přesahuje, co je větší, než jsme my sami, a co zůstává neuchopitelné, unikavé. Z tohoto hlediska se zmíněná distancovanost jeví jako adekvátní postup. Jenkins emoci, o níž vypovídá, nikdy pevně neuchopí, pouze jako by k ní poukázala, odkázala na ni, načrtla její kontury. A stejně střídmě přistupuje k hudebním motivům, které nebývají plně rozvinuty, spíše se vynořují a zase vytrácejí. Přitom se volně pohybujeme mezi řadou žánrů: folkem, indierockem, barovým šansonem nebo blues. Přesto celek nepůsobí eklekticky ani roztěkaně – jednotlivé črty zde zachycují něco, co se v celku zachytit nedá.