V textech vizuální umělkyně Terezy Sachrové psaných během posledního roku se mísí deníkové zápisky, záznamy snů a odposlechnuté rozhovory. Autorka se pohybuje Moravou jako pustinou – krajem ostružin a třešní, lišek a puštíků, speedu a ketaminu. Osou této krajiny je železnice. V polospánku na vlakové sedačce se vynořuje pocit domova, při pohledu z okna vagonu dochází ke zklidnění.
* * *
sedačky potažené podivným plyšem. oranžové půlměsíčky. plné odpaďáky, pot, chlast a obědy v zavařkách.
krajina ubíhá rychleji, než utíkáme ve snech. není mi zle, když jedeme pozadu. ani mi nikdy nebylo. nikdy jsem nepotřebovala kinedryl, ale měli jsme jich doma dvě prošlá plata. to pak když usínáš v podkroví, nevíš, kde je nahoře a kde je dole. a jestli stojíš, nebo ne. ve snech pak utíkáš vzhůru nohama. je to jako jet ve vlaku pozadu.
Vsetín
nikdy jsem na tom koupališti nebyla, tak se mi o něm jen občas zdává. buď tam bylo moc lidí, nebo to stálo moc peněz. nebo se přece nebudeš plácat s tolika lidma v tolikém chlóru v tom horku. ještě tě tam někdo okrade.
zarudlé oči a barevný mastný flek na sytě modré hladině. modré jako Evropská unie a její velký billboard vedle. langoše, pivko, hrancle, tatarka na bikinách. mastný flek. Oriflame a Avon Ladies a jejich karcinogenní kůže barvy pečeného kuřete. děti bledé jak kulatozrnná …
