Proběhly Vánoce, pobyly a odešly. I tentokrát přišly do času o něco tísnivějšího, než byl ten před rokem touhle dobou. Do adventu, času zatěžkaného školními akademiemi, strašnými zločiny a zpíváním koled. Většina známých vánočních písní je situována až za „betlémskou událost“. Kristuspán je narozený; noviny neseme o tom, že čistá panna už své dítě vložila do jeslí. To děťátko v jeslích spí i uprostřed tiché noci, o úzkostech těhotenství a bolesti porodu se nezpívá. Roráty ani kancionálové písně o dcerce sionské, která se může těšit na pokojného hosta, či o králi, který vchází do svého chrámu, dnes mimo sakrální prostor příliš nerezonují.
Zdá se, že jedinou českou písní, která by se alespoň dotýkala situace před večerem čtyřiadvacátého prosince a žila by během adventního času ve veřejném prostoru, je ta od Zdeňka Borovce a Jaromíra Vomáčky: „Vánoce, vánoce přicházejí“ (držím se zde dobově poučené interpretace a píšu „vánoce“ s malým v). Něco …
