Povídky spisovatelky, výtvarnice a písničkářky Hany Lundiakové překypují drsně explicitními, poetickými i více či méně excentrickými obrazy. Hravé texty, jejichž styl se příliš neohlíží na funkčnost ani koherenci, nás zavádějí do sudetské krajiny i na pražskou Letnou a přitom balancují mezi originalitou a kýčem.
Na první dojem zaujme povídková sbírka Hany Lundiakové především svým ornamentálním jazykem, plným nezvyklých obratů i novotvarů. Planetky vyprávějí o samorostlých podivínech a setkáních, o kterých se nemluví, o křehkém mužství v nehostinné krajině Sudet, o momentech ze života ukrajinských uprchlic nebo o matkách z Letné. Také ale ukazují časoprostory záhadné a symbolické. To vše, „abychom si byli ještě blíž“.
Senzuální vyprávění se dokáže čtenáři dostat pod kůži. Jsou zde provokativní výjevy, například popis erotické hry dvou fotografek, které v podkrovním ateliéru prostřednictvím videokamery pozorují interakci svých nahých těl s elektrizujícím mikrotenem: „Znovu jsem spustila film, nastavila standardní vzdálenost a otočila videokameru na sebe. Vzala ji z mých dlaní a nepatrně se mě při tom dotkla teplým zápěstím. Ustála jsem to a odešla do vedlejší místnosti. Ona mě nehledala, čekala, až se sama vrátím do záběru. Chtěla jsem ji překvapit, a proto …
