Host 2024, 213 s.
„Karikovský horor“ už je natolik zavedená disciplína, že loni nedlouho po sobě vyšly dvě původní české prózy s tímto označením. Po Ignis fatuus Petry Klabouchové si k tomuto žánru od sci-fi, splatterpunku a noirové detektivky odskočil Vilém Koubek. Na rozdíl od Klabouchové je jeho text zdařilý, i když tu na Karikovo obsedantní a chladně chirurgické vyprávění navazuje nerd, který nedokáže potlačit svůj smysl pro humor. Příběh začíná klasickým vytržením z každodennosti: protagonistka Ema se dozví, že jí zemřela matka, s níž se nestýkala. Otevřou se staré rány, zhroutí se jí svět a na zdravotní dovolené se začne probírat tragédií, před níž se snažila utéct. Hrůza je zde autentifikována hned dvojím zprostředkováním záznamu. Hrdinka si v opuštěném domě rodičů čte zápisky svého otce, do detailu popisující urbexové video z průzkumu ruin socialistického prasečáku, na němž je zaznamenáno záhadné zmizení jeho syna. V zápiscích se odráží rozpad otcových životních jistot a rezignace na racionální vysvětlení případu. Začne se zabývat teorií liminálních prostorů, hledá souvislosti mezi případem a uctívači démona Paimona z grimoáru Menší klíčky Šalamounovy – a nakonec se ztratí. Zprvu se zdá, že Emin otec nahlížel tak dlouho do propasti, až ho stáhla do svých hlubin. Jenže paranoia spojená s démonickým kultem obětujícím lidi začne prostupovat i život hlavní postavy… Svěží žánrovka, která dokáže udržet napětí do poslední chvíle, věrohodně zachází s postavami a zdařile spojuje mysteriózní horor s urbexem.