Budeme si pamatovat všechny?

Jak je možné, že toho víme tak málo o queer lidech, queer chování a queer vztazích za holokaustu? A kdo jsou tito opomíjení lidé? To jsou otázky, na něž se snaží odpovědět historička Anna Hájková v publikaci Lidé bez dějin jsou prach. Odpovědi povětšinou nachází v tehdejší i současné queerfobii. Tato diskriminace má za následek nejen systematické ničení záznamů, ale také to, že mnohdy žádné vůbec nevznikly.

Kniha končí tam, kde začíná – v archivech svědectví přeživších. Nedívá se už ale na způsob, jakým se holokaust připomíná ve veřejném prostoru, ve školách, v institucích zaměřených na paměť nebo v médiích. Aktuál­ní přesah nabízí pouze tehdy, když probírá zákaz Deníku Anny Frankové na Floridě, související s tím, že se začíná poukazovat na autorčinu možnou queerness.

Pro queer člověka je kniha Anny Hájkové zajímavá, protože si může přečíst příběhy několika queer lidí, kteří přežili holokaust, říct si: „Byli jsme tu vždycky“ a utvrdit se v tom, že tu také vždycky byli lidé, kteří je nenávidí. A tito lidé mají moc – nejen nad jejich životy, ale i nad jejich pamětí. Nad čím však mají moc sami queer lidé?

Marginalizace queer paměti

Vymazávání marginalizovaných komunit vět­­šinovou společností je základní ­součástí mechanismu marginalizace, a tedy dotazy, proč většinová společnost opomíjí queer ro­­z­­měr holokaustu, nemohou skončit jinde než u queerfobie. Důležitější je ptát se zevnitř: „Proč queer lidé neberou holokaust jako vý­­znamnou událost své historie?“ Na tomto poli kniha naprosto selhává, protože se nesnaží, aby queer lidé našli vztah ke své historii, ale aby hlavně akademická obec našla vztah k tématu queerness.

Marginalizace je samozřejmě každodenní diskriminací, jenže v oblasti paměti se musíme podívat na systematický význam organizovaných struktur a na sebestřednost kolektivních identit. Židé jakožto vymezená komunita a největší oběť holokaustu měli od počátku jiné možnosti pro kultivaci paměti. Výsledkem jsou filmy, muzea, události a památníky, kterými si připomínají především sami sebe. Druzí v pořadí z hlediska pozornosti jsou vojáci a dále pak elity. Queer lidé, ale třeba i romské komunity, jsou mnohem roztříštěnější a neměli svá místa nebo zástupce, což má vliv mimo jiné i na financování jejich paměti většími subjekty (stát, charity, mecenáši atd.). Pokud se v kterémkoli evropském městě vydáme na procházku po monumentech a místech zaměřujících se na holokaust, jen opravdu výjimečně narazíme na připomínku lidí nosících růžový trojúhelník. Příklady památníků queer obětí můžeme najít v Berlíně, Frankfurtu, Buchenwaldu, Amsterdamu nebo Tel Avivu. Je do určité míry logické, že každá utlačovaná skupina si připomíná sama sebe, a ne jiné skupiny čelící stejnému útlaku. Jak zařídit, aby si všichni pamatovali všechny?

Je záslužné, že Hájková zviditelňuje podreprezentované téma, jenže neposkytuje další kontext systematického pronásledování queer lidí v historii ani nedovádí do důsledků selektivitu paměti. Nezdůrazňuje ani, že oběťmi nebyli jen Židé, ale i queer osoby či Romové, jelikož se zaměřuje čistě na queer židovstvo. Autorka mluví o epistemické spravedlnosti (což je v ČR poměrně neznámý koncept), zaměřením své knihy však tuto spravedlnost nenaplňuje.

Sex je nástroj moci

Fluidita queer pocitů a chování i strach z diskriminace a perzekuce zapříčinily nedostatek záznamů osob, u kterých se dá jasně říct: ano, toto je queer osoba. Queerness se dá zkoumat pouze z výpovědí nebo velmi opatrně odvodit z chování.

Stále platí, že sex je skvělým nástrojem moci. Znásilňování je válečnou zbraní a zvráceným symbolem dominance. Vydat se zkoumat „queer touhu“ právě do oblasti, kde je skoro nemožné ji odlišit od naplňování sexuality v genderově oddělených táborech a to dále odlišit od využívání sexu jakožto mocenského nástroje, je opravdu nelehký úkol. Hájková se důsledně snaží dodržovat distinkci mezi mocenskou funkcí a sexualitou a ukázat na různorodost sexuálního chování.

Právě v oblasti chování a vztahů přináší koncept queer příbuzenství na základě „teorie kinshipu“. Ten by se, dle mého názoru, mohl nazývat jednoduše „citová vazba“ a nemuselo by docházet k takto zvláštnímu a zbytečnému vydělování. Autorka adoptuje tuto speciální kategorii především proto, aby ukázala, jak v holokaustu docházelo v důsledku rozpadu rodin k tvorbě nových typů vztahů, svazků a příbuzenství. Určitě existuje v historii bod, kdy je vydělování queer vztahů nápomocné pro zviditelňování a posilování (empowerment) marginalizované komunity. Myslím si, že dnes už je potřeba queer svazky normalizovat, a ne z nich dělat další „registrované partnerství“, což je jen způsob vytváření jinakosti (othering).

Oběti epistemického násilí?

Kniha otevírá otázku, jak si pamatujeme holokaust a proč jsou někteří lidé, v tomto případě queer lidé, opomíjeni a vymazáváni. Vysvětlení, které přijímá tváří v tvář epistemické nespravedlnosti a systematickému vymazávání, je vysvětlením z pozice dobové queerfobie a současné krajně pravicové nenávisti. To však zdaleka nestačí k pochopení toho, proč vše kolem nás spojuje holokaust především s Židy, a už ne s dalšími skupinami, jakými jsou například queer lidé nebo Romové.

Romové a Romky v nedávné době vyhráli jeden boj o paměť – Památník holokaustu Romů a Sintů v Letech. Má kniha Anny Hájkové sílu rozvířit stejnou debatu a vyburcovat k činům i queer komunitu? A pokud ne, co ji bude mít?

V českém prostředí dnes v queer komunitě rezonují spíše nedávnější tragické události než druhá světová válka. Stále většího významu nabývá Den památky obětí transfobie (20. listopad) a především připomínání vraždy Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha před bratislavským barem Tepláreň (12. říjen). Queer paměť je roztříštěná a izolovaná na konkrétní případy. Queer lidé však nejsou zabíjeni pouze teď nebo v rámci holokaustu, ale v průběhu dějin všude na světě.

Kniha Lidé bez dějin jsou prach představuje důležitý dílek do skládačky queer historie, především té, jež je poznamenána strukturálním násilím. Neupírám autorce místo v oblasti výzkumu holokaustu, spíše se snažím říct, abychom „neusnuli na vavřínech“. Pro queer lidi je kniha alespoň něco, ale je to málo. Její úzké zaměření poukazuje na fakt, že nám chybí systematická queer historie, ať už každodenního života, komunit, revolucí, nebo i pronásledování a zabíjení. V ČR máme projekty jako jsou Queer Geography nebo Společnost pro queer paměť, ze kterých ale zatím nevzešla žádná syntetická historická práce.

Holokaust představuje tragickou část historie všech lidí bez rozdílu. Zviditelňováním konkrétních skupin můžeme ukázat, že na všech lidech záleží, ale také, že historii i lidem dnes na některých lidech záleží méně. Potřebujeme se dostat do fáze, kdy všichni pochopí, že „už nikdy“ znamená opravdu „už nikdy“ úplně pro všechny. Queer osoby – stejně jako všichni další marginalizovaní – už mají dost dokazování, že i ony jsou lidé.

Autorka je psycholožka zaměřující se na queer aktivismus.