Alfred ve dvoře, Praha, psáno z uvedení 12. 12. 2024
Na divadelní produkce pro nejmenší chodím moc ráda. Dětské diváctvo se na rozdíl od dospělého nezdráhá v průběhu představení bezprostředně reagovat na přicházející vjemy, čímž podtrhuje to nejkrásnější na divadle – jeho živost a spontaneitu. Jednoznačný rozdíl mezi dospělým a dítětem byl patrný již od začátku, kdy kvarteto performerů a performerek (Jazmína Piktorová, Markéta Stránská, Tomáš Janypka a Pasi Mäkelä) zpoza rudé pásky začalo spolu s publikem polemizovat o tom, co se nesmí, popřípadě za jakých okolností by to či ono šlo. Děti se ukázaly být mnohem pohotovější a výmluvnější než jejich rodiče. Okamžité zapojení diváctva navodilo atmosféru blízkosti a bezpečí. Po krátké debatě se téma dále rozvíjelo prostřednictvím série pohybových situací. Zatímco třeba Jazmína Piktorová mohla předvádět, co všechno dokáže s míčem, pro Markétu Stránskou, která se musí potýkat s výrazným pohybovým omezením, byly takové akrobatické kousky nedosažitelné. Nakonec však performerky předvedly, jak lze nastavení, kdy má jeden navrch a vychloubá se, překonat a posunout se k vyrovnanější dynamice. Spolu s vystupujícími jsme se ocitli na pomyslné hodině tělocviku, ale i v dalších, abstraktnějších situacích a místech určených pro hraní. přičemž vždy šlo o taková, s nimiž se pojí určitá pravidla a hranice. Tvůrčímu týmu se povedlo ukázat důležitost i směšnost nastavování pravidel a hranic, stejně jako to, odkud se mantinely pro naše konání vlastně berou.