Japonsko bývá popisováno jako země kontrastů: třeskutě rychlý svět budoucnosti i zenová zahrada. Osobní, reportážně laděný text je důkazem, že „říše slunce“ stále nabízí silné kontemplativní prožitky. Technologiemi prorostlá místa či čtvrti, v nichž burácí neotesaný punk, přitom mohou být hned za rohem.
Kjóto, Ósaka, Nara, Idu, Numazu, Kamakura, Tokio. Pouhých patnáct dní cesty. Můj druhý, studijní výlet do Japonska představoval menší šok z jiné kultury než moje první návštěva země. Hlavním cílem bylo mně neznámé Kjóto s velkou porcí ikonických zahrad, klášterů, svatých hor, architektury, dílen, tradičních divadelních forem a muzeí, ale také jsem měl chuť vrátit se na známá místa v Tokiu. Bylo to jako cesta proti času, do nějž realita míst a prožitků vskakovala rovnýma nohama.
Kamenné lišky a divočák
Obavy z intenzivních velkoměst se v Japonsku vždy rychle rozplynou, stejně tak i představy o společnosti pohlcené technologií. Samozřejmě, že metro je v dopravní špičce přelidněné, místa jako Šindžuku nebo Šibuja v Tokiu pulsují a jsou osvětlená olbřímími reklamními obrazovkami a panely, ale jedná se spíše o malá ohniska, nikoli standard. Mnohé věci jsou surové a ošoupané, ač vždy čisté. Leckde se platí jen hotově. Služby, hlavně restaurace, ale třeba i stánky s jídlem …
