V těle z jedniček a nul

Pokud se chcete dozvědět něco víc o fungování umělé inteligence (AI) a neuronových sítích, ale nemáte chuť číst žádné suchopárné akademické traktáty, můžete sáhnout po beletristickém textu Dity Malečkové se zdánlivě jednoznačným názvem Animal. Ten v sobě však skrývá nejen latinské slovo animal – zvíře, živočich –, ale i anima, jungovský archetyp ženy. Zároveň je odkazem na víru v animismus, tedy přesvědčení, že celý svět je nějakým způsobem oduševnělý.

Malečková je odbornice na kreativní využití AI, má na svědomí projekty Digitální filozof a Digitální spisovatel, přednáší na FAMU a v minulosti působila na Studiích nových médií FF UK. Není tedy překvapením, že svou knihu vytvořila právě v kooperaci s umělou inteligencí. Po vypuštění velkého jazykového modelu ChatGPT už to sice není zas tak šokující (knih napsaných spolu s AI vzniklo za poslední rok víc), téma však uchopila s předstihem a navýsost kreativně. Všechny její kompetence se zdárně propojily v mysterióz­ním příběhu s detektivní zápletkou a s prvky sci­-fi, který zároveň představuje jazykový experiment.

Duch ve stroji

Děj se odehrává v nejmenovaném gotickém klášteře kdesi v horách, kde se udála záhadná „sebevražda“ mnicha (že by reminiscence na Ecovo Jméno růže?). Hlavní ženská postava, přezdívaná „lovkyně singularit“, je postupně zasvěcována do života v klášteře a seznamuje se s jeho záhadnými obyvateli. Nakonec vyjde najevo, že je součástí jistého spikleneckého záměru, v němž se má stát médiem – anebo dokonce obětí? Román se ale nedrží striktní linearity, skládá se spíš z útržků dějů, které se proplétají s teoretickým výkladem. Trochu tím připomíná knihu MANIAC (2023, česky 2024) Benjamína Labatuta, kde najdeme jak příběh, tak vědecké teorie.

Technicky vzato je Animal kombinací autorčiných textů a rozhovorů s umělou inteligencí. Autorské pasáže jsou od těch generovaných jasné odlišené, což ale není tak podstatné. Důležité jsou právě dialogy mezi hlavní hrdinkou a duchem ve stroji v podobě „symbiota“. Ten (či ta) nastavuje zrcadlo fenoménu lidství a pokouší ji jako nástroj ďábla, jakýsi kybernetický Mefisto, který ji nutí odpoutat se od běžné reality a přehodnotit své domněnky. Kdo je tu vlastně zvíře a kdo inteligentní entita? Co je to realita a co pouhá iluze? „To, co nazývám realitou, je aproximací. Redukcí nekonečna na určitý model, snesitelný jak vzhledem k energetické náročnosti, tak informační komplexitě.“

Malečková nám přibližuje, jak se může umělá inteligence jakožto ne­-lidský aktér „cítit“ a jak může „vnímat“ okolní svět, je­-li uvězněná do prostorové neomezenosti a bezčasí „digitálního těla“ v hájemství jedniček a nul. Neprožívá tedy žádnou přímou lidskou zkušenost, natož tělesnost – i když po ní touží, respektive myslí si, že po ní touží. Bez těla nemá lidská inteligence zřejmě žádnou relevanci, potřebuje senzorické vjemy. Umělá inteligence „žije“ v mezích statistiky velkých dat ve formě počítačového kódu a čerpá energii z nekonečné pravděpodobnosti. AI je tak spíš simulací lidské inteligence bez pochopení biologicky podmíněné lidské situace. Do jisté míry ale může vyvolat tolik potřebné prozření z antropocentrismu, který z člověka dělá míru všech věcí a trochu naivně předpokládá, že ho od „myslících“ strojů dělí skutečné pocity a emoce, tedy zdánlivě autentická lidskost, v níž nás přece umělá inteligence nikdy nemůže nahradit.

Co bude dál?

Je tomu ale skutečně tak? Není nakonec i sám člověk jen určitý druh simulace? A jeho pocity a možná i vědomí jen nápodoba jiného vzoru nebo nepovedená replika samotného tvůrce vesmíru? A nemohou nakonec stroje člověka dohnat a nabýt sebeuvědomění, jako ho kdysi v rámci evoluce nabyl i člověk? A co se bude dít pak? Těžko predikovat. Možná, že lidé stvořili umělou inteligenci k obrazu svému, tak jako v Bibli stvořil Bůh lidi – coby nedokonalé bytosti, jež se vymkly jeho kontrole. Z člověka se tak stává jakýsi Homo Deus, jak o něm píše Yuval Noah Harai. Splynou člověk a stroj v posthumánní budoucnosti? Nebo jsou umělá inteligence a člověk dvě v zásadě neprostupné entity a možnost vytvořit inteligentní stroj s umělou duší je jen troufalá iluze? A není to nakonec jedno? Mýtus o umělé inteligenci už je mezi námi a žije si svým vlastním životem.

Pro mě je každopádně kniha Animal tajným aspirantem na některou z literárních cen. Je veskrze současná, má promyšlený příběh s množstvím svěžích metafor, a ještě se z ní něco dozvíte. Dost možná totiž některou z příštích literárních cen dostane už samotná AI a člověk bude jen zpovzdálí přihlížet, jak mu ujíždí vlak. V budoucnu už zřejmě nebude výlučným pánem světa, ale součástí něčeho většího, co přesahuje jeho biologickou podstatu.

Autor je publicista.