Rozhovor s Paolem Giordanem vznikal před jeho odletem na Frankfurtský knižní veletrh, jehož čestným hostem byla loni Itálie. Autor, který v posledních letech kritizuje cenzuru v italské kultuře, se tam na protest proti složení oficiální italské delegace vypravil po vlastní ose. Hovořili jsme především o jeho poslední knize.
V románu Tasmánie tematizujete několik soudobých globálních krizí. Stejně podstatnou roli ale hrají i nesnáze vztahové.
Myslím, že mezi tím neexistuje pevná hranice. Tasmánie je o tom, nakolik se tyto dva světy navzájem ovlivňují. Nakolik naše názory, racionální myšlenky o světě kolem, závisí na našich osobních životech – frustracích, trápeních nebo i na tom, co jsme měli k snídani. Často jsme podněcováni k určitým předsudkům, a ani si toho nevšimneme. Ptám se proto, nakolik je pocit „konce světa“ a celkové krize ovlivněn tím, jak vypadají naše vztahy. Mým cílem bylo učinit globální intimním a naopak.
Z knihy je cítit zvláštní apatie či rezignace – jako by se s katastrofami, které prosakují do našich životů, nedalo nic dělat. Cítíte se takto i vy?
Občas se cítím bezmocný, zvláště v posledních několika letech. Ukrajina, pak Izrael a Palestina… Zatímco si tu povídáme, probíhají masakry. Pocit bezmoci je způsobem, jak reagovat na …
