„Místo, kde se zastavil čas“, „druhý domov“ nebo „kultovní hospoda“, lze se dočíst v novinových článcích informujících o nejspíš nezvratném konci dejvické nádražky. Reportéři vyrazili takříkajíc přímo do terénu, aby svým čtenářům přinesli smutnou zprávu o mizejícím světě. V textech se opakuje známá romantická idea o společenství, kde člověk člověku je stále ještě bratrem, a čtení vyvolává neodvratitelný pocit, že starý dobrý svět je postupně nahrazován novým, sterilním.
Ačkoli tyto světy na první pohled působí jako protějšky, něco přece jen sdílejí. V obou hraje důležitou roli nostalgie: ten starý ji má přímo v erbu, ale ani novému světu není nostalgický přístup cizí – stačí si všimnout, jak často se novým věcem snažíme dodat patinu, jež má evokovat opotřebovanost. Ukazuje to i vizualizace nové podoby nádražního podniku: šedivé flekaté zdi, matně nalakovaný dřevěný nábytek, bar postavený z luxfer. Současná nádražka je ošuntělá, ta, která ji nahradí, bude taky – ovšem jen naoko.
Podobně vyhlíží jiný podnik, nacházející se jen o pár set metrů vedle. Nazývá se staromilsky Automat a věci se zde taky dějí tak nějak postaru. Každý večer se zde u vysokých stolků – takzvaně na stojáka – tísní nepřeberné množství lidí, pijí ze sklenic z retro potiskem a výčepní jsou oblečeni do kožených zástěr, o nichž tušíte, že se někdy nosívaly, jen nevíte kdy.
A ještě něco tyto dva světy – tak vzdálené, a přitom blízké – spojuje. Pokaždé, když v nádražce vypiju víc než tři kousky, dostaví se ráno dva nepříjemné důsledky: bolest hlavy a průjem. Měl jsem za to, že problém spočívá ve špatně ošetřeném pivu, a tak jsem jednou zašel k „novostaré“ konkurenci – sour je přece něco jiného než nakyslý staropramen, říkal jsem si. Výsledek byl bohužel stejný. Aspoň že účinek kvašených mírně alkoholických nápojů představuje v tomto prudce se měnícím světě jistotu, po níž není třeba tesknit.