Zatímco urgentní příjem v suterénu motolské nemocnice je jak vystřižený z amerického seriálu Pohotovost, o patro výš si připadáte jak v Nemocnici na kraji města, a dokonce si tu můžete zajít k „ženě za pultem“ a čekání si zpříjemnit chlebíčkem. Je mi jasné, že mít rád lidi je v profesích, v nichž s lidmi přicházíte denně do styku, dost těžké, proto mě mile překvapil doktor na příjmu ortopedické kliniky. Ačkoli se většinu času díval do počítače, zvládal se mnou celkem vkusně vtipkovat. Od sestry jsem na cestu na pokoj dostala čokoládku Merci a informaci, že jsem vyhrála poslední místo na oddělení. A opravdu: chudák, který přišel na řadu po mně, si musel na plánovanou reoperaci pár dní počkat.
S příchodem do lůžkové části mi ale zatrnulo. Z pootevřených dveří se kromě pachu moči a dezinfekce linuly zvuky televizních reklam a střelba z dopoledních seriálů. Vůbec mi nedošlo, že součástí léčby může být i celodenní televizní masáž. Rčení, že ticho léčí, je buď překonané, …
