Zatímco urgentní příjem v suterénu motolské nemocnice je jak vystřižený z amerického seriálu Pohotovost, o patro výš si připadáte jak v Nemocnici na kraji města, a dokonce si tu můžete zajít k „ženě za pultem“ a čekání si zpříjemnit chlebíčkem. Je mi jasné, že mít rád lidi je v profesích, v nichž s lidmi přicházíte denně do styku, dost těžké, proto mě mile překvapil doktor na příjmu ortopedické kliniky. Ačkoli se většinu času díval do počítače, zvládal se mnou celkem vkusně vtipkovat. Od sestry jsem na cestu na pokoj dostala čokoládku Merci a informaci, že jsem vyhrála poslední místo na oddělení. A opravdu: chudák, který přišel na řadu po mně, si musel na plánovanou reoperaci pár dní počkat.
S příchodem do lůžkové části mi ale zatrnulo. Z pootevřených dveří se kromě pachu moči a dezinfekce linuly zvuky televizních reklam a střelba z dopoledních seriálů. Vůbec mi nedošlo, že součástí léčby může být i celodenní televizní masáž. Rčení, že ticho léčí, je buď překonané, anebo se ticho považuje za luxus a musíte si za něj připlatit. Na pokoji mě uvítal pořad Sama doma, během nějž jsem se převlékla a uhnízdila na lůžku. Když jsem zjistila, že útržky rozhovoru o suché aranži ke mně doléhají i přes špunty v uších, začala jsem si zoufat. Na čtení jsem se soustředila špatně, a tak jsem se snažila rozptýlit brouzdáním po internetu. A ejhle, ten sympatický doktor z příjmu, jehož jsem považovala za svého zítřejšího operatéra, hraje v Ordinaci v růžové zahradě anesteziologa. Že bych přece jen vzala televizi na milost, abych viděla, co mě čeká?
Seriály z nemocničního prostředí jsem ten den už nemohla dostat z hlavy. Po setmění jsem oknem pozorovala protější budovu v naději, že v jednom z poloosvětlených kamrlíků zahlédnu Inu s Blažejem, a když mě druhý den převezli na sál, rozhlížela jsem se naopak s obavou, zda se nade mnou nezjeví tvář doktora Cvacha. Kapačku mi ale napíchli příliš rychle a já upadla do blaženého spánku…