Vyšehrad 2024, 154 s.
Oceňovaný autor detektivek Jiří Březina učinil novelou Labuť a lovec úkrok do žánru, který je v současné literatuře vzácností. Prehistorický příběh z dob, kdy do podhůří Šumavy dorazila neolitická revoluce, je podle autorových slov návratem k dětské fascinaci Štorchovými Lovci mamutů. Poetické vyprávění inspirované prastarou pohádkou o labutí panně se i přes propast věků snaží uvěřitelně zprostředkovat život posledních lovců a sběračů na horním toku Vltavy. Poklidnou existenci Říčních lidí naruší dívka s nezvykle bílou pletí a obličejovým tetováním. Vypravěč dlouho tají, jak se poraněná žena ocitla v lovištích kmene a zda to opravdu není labuť, která v lidské podobě spadla z nebe poté, co byla zasažena šípem. Postupně však její vzpomínky odhalují svět, který se značně liší od toho, v němž žijí mezolitičtí lidé. Tito „poslední skuteční indiáni“ na našem území, jak je autor označuje v doslovu, se k sobě chovají rovnostářsky, mají společné vlastnictví a vyznávají šamanismus. Kniha zachycuje střetnutí dvou rozdílných realit, které ovlivnilo budoucnost lidského rodu podobně fatálně jako průmyslová revoluce. Malá společenství uctívající přírodu, z níž si berou jen to, co potřebují k životu, jsou smetena nadregionální hierarchickou civilizací, která je založena na soukromém vlastnictví a přírodu přetváří za účelem vlastní obživy – ať už jde o vypalování lesů, nebo domestikaci zvířat. Novela mimo jiné ukazuje, že „primitivní lidé“ sice v zimě strádali, ale zase měli mnohem více volného času než člověk zaměstnaný neustálou péčí o majetek.