Milý debile

ZOÉ KATANA

Letopisy mojí pěsti v tvým ksichtu

 

Už roky píšu feministický blog. Na vaše nenávistné útoky a výhrůžky smrtí a znásilněním, na vaše komentáře o velikosti mého zadku a žalostné úrovni mojí inteligence jsem zvyklá. Jsem zvyklá na vaši mužskou zlobu.

Nikdy jsem ale nikoho nejmenovala. Jen co jsem zmínila jméno Oscar Jayack, rozpoutala se obdivuhodná bouře nevole. Vylíčila jsem, jakou s ním mám zkušenost. Můj úhel pohledu je prý teroristický útok. Moje pocity jsou chybné. Někdo by mi měl vyříznout jazyk a nechat mluvit jen jeho. Já říkám: po měsících obtěžování se jednoho dne přestaneš poznávat. Než si přiznáš, že se z toho nevyhrabeš, že ta, kým jsi byla předtím, je nenávratně pryč, trvá to roky. Děsíš se každého dne a staneš se někým jiným. Stydíš se, že někdo hledal a našel tvou slabou stránku a zničil tě. Stydíš se, jak to bylo snadné. A že je to všem jedno. Řekla jsem: nedokázala jsem se bránit. A poradila jsem ostatním: pokud se s tím setkáte, okamžitě se kliďte. Co nejrychleji. A říkám: to druhá strana se musí začít stydět. To vy z toho děláte aféru. Ne já. A váš hněv potvrzuje, že jsem se rozhodla správně.

Když řeknu „je to nesnesitelné“, odpověď zní „než jsi otevřela pusu, všechno bylo v pohodě“. Všechno bylo v pohodě, dokud se do toho příběhu chtíče dalo násilím vtáhnout moje tělo, ale moje slova zůstávala stranou. Hodím se na scénu jako předmět hrdinovy touhy. Nikdo ale nechce poslouchat, co pociťuju. Ať jsem zticha, mi neříkají jen muži. Ženy taky. Ty mi vysvětlují, že jsem nezažila nic nového a že ony se s tím bez problému vypořádaly. Po staletí si s tím ženy před námi uměly poradit s grácií. A já říkám, že svůj stud polykaly a bezesné noci zakrývaly úsměvem. Já tvrdím, že kdykoliv si muž u ženy vynucuje rozkoš, instinktivně se tím podřizuje zákonu patriarchátu, a že podle prvního přikázání toho zákona musí zajistit, aby nám byla veškerá rozkoš odepřena. A k té struktuře patří i to, že nás od útlého věku do všeho nutí. Poutat nás je úloha vojáků patriarchátu. Bojí se, že kdyby nás nechali v klidu dosahovat orgasmu, ohrozili by tím pořádek, jaký na světě nastolili. Tenhle nejasný, prastarý strach, to je skutečný temný kontinent. Tak bývala označována ženská sexualita, protože bylo klíčové neodhalit, na jakých praktikách se konstruuje. Incest, znásilnění, donucování, obtěžování. Za každou cenu se muselo tutlat, jak se ženám záměrně brání v tom, aby naplnily svou touhu. To, co v dnešní době odkrýváme, rozhodně nejsou žádná nedorozumění. Naše těla se násilím zatahují na bitevní pole, protože je potřeba je mrzačit. Naše odmítání je součástí spektáklu. Daly bychom se přirovnat k býkovi v aréně: nás taky opečovávají, rozmazlují, a to jen proto, aby nás poslali na smrt při divadýlku, v němž nemáme žádnou šanci. Patriarchát byl a je přehlídkou síly a moci ovládané uspořádáním, které chrání vraha a masám dovoluje mu hlasitě fandit a rozplývat se nad tím, jak je ten rituál krásný. Když někdo znásilní ženu, pořádně znásilní, oslavuje se tím samotná podstata patriarchátu: síla se sráží na kolena debilními a morbidními postupy. Jinými slovy se potvrzuje, že násilí postrádající skutečnou moc dokáže převálcovat to, co vás děsí.

Dneska se ale řadím k zástupu zneužitých žen, které nehodlají dál mlčet. Klidně si mě najděte, vyhrožujte mi, urážejte mě. Nic to nezmění. Ticho je prolomeno. To druhá strana se musí začít stydět. Kluk z lycea si musí uvědomit, že když postne fotku, jak ho nějaká holka kouří, jeho jméno jednou vyjde na povrch a bude zostuzen. Musíme dívky naučit, aby na to, jak umějí kouřit, byly hrdé. Je absurdní, aby mladé holky pomýšlely na sebevraždu kvůli tomu, že je někdo má na fotkách, jak se baví s klukem, co se jim líbí. Nápad se oběsit by měl dostat ten, kdo vy­­užívá svých chlapských privilegií, aby ty holky ponižoval. Kluci z lycea by měli šikovným kuřačkám dělat špalíry. Místo toho se nám fakt, že s nimi chceme souložit, pořád vyčítá. A když nechceme, je to ještě horší.

Takže problém je, že si spolu s dalšími stovkami tisíc stěžuju, protože se od nás očekává, že budeme zticha a zmizíme. Můj hlas je sněhovou vločkou v lavině, která vás pohřbí. Beru si slovo a říkám, že jsem denně chodila do práce se staženým žaludkem. Přišla jsem si nechutná, že jsem tak znechucená, a stejně tam chodím. Styděla jsem se za svůj hněv a za to, že ho nedokážu vyjádřit. Všichni chlapi ve firmě nebyli hajzlové. Ale všichni jsou spoluviníci, šlo totiž o nepsaný zákon – veřejný prostor je loviště. Každý se lovu neúčastní. Ale lovci to u všech prochází. A já byla hluboce přesvědčená o tom, že jsem blbá nána.

V nakladatelství mě zaměstnali proto, že jsem měla patřičné vzdělání i potřebnou praxi a jsem pracovitá, pečlivá, dochvilná a učenlivá. Přijali mě ale i proto, že jsem byla mladá a štíhlá, měla dlouhé lesklé vlasy, velké světlé oči a velmi jasnou pleť, pěkně se oblékala a lakovala si nehty. Najali i mé mládí.

A když mi přišel do cesty on, nikdy jsem nevěděla, jak si s ním poradit. Koktala jsem, couvala, uhýbala pohledem, odcházela z místnosti, v taxíku se tísnila u dveří, kolena tiskla k sobě, červenala jsem se, nuceně se smála, domů chodila brzy, odstrkovala jeho ruku, snažila se nepřitahovat pozornost, nosila boty bez podpatků, běhala kolem stolu, když byl opilý a přišlo mu to legrační, zatínala zuby, když mě osahával, jednou večer jsem z kanceláře doslova utekla. Uháněla jsem jako ubohý zajíc. Lidi mě viděli v slzách, přemoženou. Nikdo ale neviděl, v čem je problém. Viděli jen, jak je ta situace směšná. Macho spisovatel a mladinká markeťačka.

Oscar mi volal uprostřed noci – a já se bála znovu usnout. V hotelu bušil na dveře mého pokoje – a já se bála znovu usnout. Před odchodem do práce jsem zvracela, ale zdravila jsem s úsměvem jakoby nic, protože kdybych řvala, byla bych za hysterku, co neudrží nervy na uzdě, kdybych se tvářila kysele, působila bych neprofesionálně, že se nesnažím, a bylo to jako v noční můře: chceš křičet, ale žádný zvuk nevychází. Křičela jsem v tichosti a diváci se tím naším tanečkem bavili – všichni čekali, kdy se poddám. On mě balil. Já v něm budila touhu. Každý hrál svou roli.

Teď tvrdí, že nemohl tušit, jak moc mě to ničí, čímž chce ve skutečnosti říct, že jsem jediná, komu nepřipadal senzační. Ožralý macho spisovatel, jehož otec byl od uzavření oceláren na východě země na podpoře, zázračné dítě, co se chová přesně tak, jak by se od proletářský kurvy jeho ražení dalo čekat. Byl to věhlasný autor, co se dobře prodává. Když se to zhoršilo a on začal moc fňukat, v nakladatelství si řekli: Markeťačku oželíme, bez věhlasného autora se neobejdeme. A pokud vím, Oscar Jayack se nikdy neobtěžoval zajímat, co se se mnou dělo dál. Tak jsem tu, abych mu to řekla. Další zaměstnání jsem nesehnala.

Stovky tisíc žen po celém světě říkají to samé a stovky tisíc šéfů z toho mají srandu. Tvrdí nám: „Nic neslyšíme.“ Jako zaseklá deska. Vzývají mrtvé feministky a tvrdí, že dřív bylo líp. Protože jim patří i feminismus. Stará dobrá Simone by si na sáhnutí na zadek nestěžovala, to Simone ne, to byly zlaté časy – znásilněné mlčely, ošklivky se držely při zdi, lesby se schovávaly a bryskně oplodněné podřízené se vykopávaly na dlažbu. Staré dobré časy nadvlády, kdy ovládané chápaly svůj úděl.

Mužská emancipace neproběhla. Sníte poslušně. Řekne se vám „nadvláda“, a vám už se z ničeho jiného nepostaví. Řekne se vám, abyste se odebrali do služeb války, a vy odpovíte, že zbraně jsou důležitější než vzduch, který dýcháme, a voda, kterou pijeme, zbraně jsou pro lidstvo jako sůl. Šéfové jsou pod palbou a vás zachvátí panika. Předháníte se ve snaze je chránit. To je to, co děláte – předháníte se ve snaze přiznat šéfovi právo dělat si, co se mu zlíbí. My slyšíme, co nám říkáte: Nevysvobozujte se z okovů, vždyť hrozí, že jich přitom zbavíte i nás.

 

(…)

 

OSCAR

 

Nepíšu ti v naději, že se mě veřejně zastaneš. Ani kdybych postnul selfie, jak spolu na pouti baštíme vafli, tak se lidem nevetřu znovu do přízně. Tebe by to určitě pošpinilo. Ale mě by to neočistilo. Zaměřuje se na mě nenávist poloviny obyvatel země. Není to fér, a co prožívám, bych nikomu nepřál. Kdysi dávno mi do oka padla jedna markeťačka. Když na googlu vyhledáš mé jméno, působí to, jako bych o přestávkách chodil do školek znásilňovat děti.

Píšu ti proto, že se cítím k smrti osamělý, o všechno jsem přišel a nevím, čeho se chytit. Píšu ti proto, že jsem už dva týdny nevypil ani kapku alkoholu, nevyjel jedinou lajnu koksu, nedal si kouli, nepotáhnul ze špeka ani nespolknul prášek na spaní a připadám si křehký jako malý kluk. Píšu ti, protože mluvit o minulosti snáším líp než se brodit v těch všedních sračkách.

Když jsem tě tehdy zdálky spatřil na zahrádce té kavárny v Bretaňské ulici – šel jsem zrovna ze setkání Anonymních narkomanů. Stydím se o tom mluvit, takže se do toho nutím. Lidmi, co nepijí a nefetují, jsem vždycky opovrhoval. Opravdoví chlapi pijí whisky, hulí jointy, srkají kodeinový sirup a šňupou lajny koksu dlouhé jako trám. Jedí tučné, zvedají železo a politická korektnost je jim u prdele. Opravdoví chlapi se necítí zdevastovaní, protože si nějaká cuchta stěžuje, že jí před deseti lety někdo sáhl na zadek. Nedaří se mi být opravdovým chlapem takřka v žádném ohledu. Jsem neduživý, jím jako vrabec, nemám daleko k hypochondrii a špatně spím, protože dostávám čočku na twitteru. Jediná chlapácká činnost, ve které jsem celkem vynikal, byl chlast a drogy. Jen díky tomu jsem nebyl jen další zasraná intelektuálská osina v zadku. Na tom, že jedu na mnoha různých látkách, jsem si zakládal víc, než jsem si myslel. Svým způsobem jsem se ničím jiným nevyznačoval.

Instinktivně ale vím, že musím vydržet. Sám si to neumím vysvětlit. Když si zpětně přehrávám, co se stalo, a to dělám pořád dokola, vždycky se dostanu k té samé závěrečné scéně. K momentu, kdy přijdu domů a vím, že se z toho dostanu jedině tak, že přestanu kalit.

O té věci s MeToo jsem se dozvěděl o pár týdnů dřív, než se to rozjelo. Narazil jsem na jednu redaktorku, Katelle, doprovázela nějakého autora do Domu rozhlasu. Potkali jsme se u vstupu, kde jsme z kapes vytahovali kovové věci. Když jsem je spolu uviděl, napadlo mě, jestli s ním něco má. Na spisovatele ten chlap nevypadá zle. Bretonec s modrýma očima, něčím připomíná námořníka. Říkal jsem si, proč by s ním chodila do France Culture, kdyby mezi nimi nic nebylo.

U výtahu mi navrhla, ať na ni počkám naproti v baru des Ondes. Já tam byl načítat do jednoho pořadu nějaké pasáže z Calaferta. Jakmile jde o proletářského autora, vzpomenou si na mě. Takže málokdy. Ten večer jsem neměl nic zvláštního v plánu, tak říkám jasně, počkám na tebe, přičemž jsem měl neblahé tušení. Trochu se s Katelle známe, několikrát jsme se potkali na knižních festivalech mimo město a vždycky jsme se ocitli v tomtéž tvrdém jádru chlastacích profíků. To je jedna ze skvělých vlastností alkoholu – lidé musejí být vážně prvotřídní debilové, aby se neukázalo, že když se ožerou, jsou to sympaťáci. Takže spolu vycházíme dobře, ale ne zas tolik, že bychom si volali, jestli zajdeme sami dva na kávu. Bylo podivné, že se chce sejít. Přišlo mi nepravděpodobné, že by mi chtěla dělat sexuální návrhy, je mimo mou ligu. Všechny románky, o nichž se ví, měla se známými tvářemi, ministry, důležitými televizními reportéry… kdybych ji chtěl přefiknout, potřeboval bych minimálně Goncourtovu cenu. Nicméně kdyby vztah dostal sexuální rozměr, byl bych nadšený. Na jednom ročníku Quais du polar v Lyonu jsem si uvědomil, že pod volnými a důmyslně zvolenými hadry ukrývá poprsí, které se jen tak nevidí. Tím spíš, že ho tají. Poněvadž to je koneckonců dost vzácný jev: když ženská s postavou sexbomby dělá všechno pro to, aby se to nevidělo. Ale jak jsem tam na ni čekal, nedělal jsem si iluze, říkal jsem si, že po mně asi bude chtít, abych napsal předmluvu nějakému chlapovi, který vydává knihu o svých zážitcích z fabriky.

Bar des Ondes dobře znám. Tam se čeká, když přijdeš do rozhlasu s předstihem. Nebo když zvoráš výstup v nějakém pořadu a potřebuješ znovu nabrat síly, než nastoupíš do taxíku. Katelle dorazila, mlčky sledovala, jak za oknem projíždějí auta a cyklisté, a nakonec – jako by na zem shodila celkem těžkou tašku, kterou vrací majiteli – mi povídá:

„Váhala jsem, jestli ti to říkat, ale mám tě ráda a ten drb se šíří – ale možná už o tom víš?“

Z výrazu v mé tváři vyčetla, že netuším, o co se jedná. Pokračovala: „Vzpomínáš si na Zoé, tvou první markeťačku?“ A já, nevida na tématu nic ožehavého, bez váhání odpověděl: „Samozřejmě. Tu jsem zbožňoval. Pro mou knihu odvedla neskutečný kus práce.“ Viděl jsem, jak Katelle posmutněla. „V knihách už nedělá. Ale založila si blog, hodně sledovaný. Na sociálních sítích je to vlivná feministka.“ Výborně, pomyslel jsem si a bylo mi to buřt. Tu chvíli jsem si měl vychutnat, bylo to totiž naposledy, co jsem slyšel slovo „feministka“, aniž bych se zachvěl.

„Zatím nic nezveřejnila. Ale něco chystá. Ta vlna MeToo, chápeš… je fakt, že v knižní branži v tomhle směru zaostáváme.“ V klidu jsem ji poslouchal, dosud přesvědčený, že to, co mi poví, se týká někoho jiného. Někoho, kdo provedl volovinu. V našem prostředí se přece jen najde pár ostudných případů. A viděl jsem, že Katelle čeká, že něco řeknu. Nejspíš jsem vybreptal nějakou plytkou frázi typu „o tom je třeba mluvit“ a ona si uvědomila, že mi nedošlo, kam tím míří. „Oscare, ona napíše o tom, co se stalo mezi váma.“ Vyprskl jsem smíchy. Jestli si má někdo z nás dvou na co stěžovat, tak to pardon, ale budu to spíš já. Vůbec se mi nechtělo ponižovat tím, že se k té tristní záležitosti budu vracet, ale byl jsem do ní bláznivě zamilovaný. A taky jsem byl strašlivě nešťastný, protože mě nemilosrdně odmítala. To už je zkrátka můj osud – všude vidím spřízněné duše a ty na mě shlížejí jako na odporný hmyz, co jim omylem spadl do šálku čaje. Katelle mi to musela objasnit. Agresí Zoé nazývala moje lehce urputné dvoření. Trvalo po dobu přípravy jedné publikace čili nanejvýš tři měsíce. Ani jsem se nepokusil ji k čemukoliv nutit. Jsem docela tichý chlapec, a hlavně jsem na odmítnutí zvyklý. Nehoním si pod stolem, nepromenáduji se jen v županu po hotelích mimo město a nikdy bych dívku nepřitiskl ke zdi, pokud by mě o to výslovně nepožádala. Ve vrcholném zápalu jsem se ji možná jednou, když jsme se loučili, pokusil políbit na rty. Připadala mi úchvatná, hrozně rád jsem s ní trávil čas. Jestli jsem se zamiloval do dívky, která mě nechtěla? Naprosto. Jestli jsem ji obtěžoval, ponižoval, ubližoval jí? Rozhodně ne. Ten večer jsem se ale dozvěděl, že Zoé si už měsíce stěžuje, že jsem jí „zničil kariéru“.

Katelle nad našimi sklenkami zakroužila prstem na znamení číšníkovi. Byla otrávená. Nereagoval jsem tak, jak očekávala. Ty události jsem popíral. Pokračovala: „Problém je v tom, že spousta lidí si pamatuje, co se dělo, Oscare. Často brečela – svěřovala se novinářům, dalším holkám z marketingu, lidem z branže… a když už to tak nemohlo jít dál, z nakladatelství musela odejít ona. Tebe by tvůj nakladatel nepustil, když jsi měl s románem takový úspěch. Byla to dobrá markeťačka, a přesto nenašla jinou firmu, kde by ji zaměstnali. A vyprávěla o tom spoustě lidí. Až ten svůj text o tobě zveřejní, lidi její verzi událostí potvrdí.“ Já na to: „Moc dobře si nevybavuju, jak to s jejím odchodem bylo. Ale brečet jsem ji nikdy neviděl.“ Katelle nasadila příkřejší tón. „Slavil jsi svoje vítězství, pil jsi, jako by ti chybělo dno. A nejen pil. Jasně že si nic nevybavuješ. Ale ona mluvila. Jednou jsi ji večer u ní v kanceláři zahnal do kouta a vyhrožoval, že pokud nebude po tvém, zabiješ se. Utekla odtamtud. Běžela pryč, Oscare, a tys za ní křičel nesmysly. Celý podnik byl u toho.“ To jsem nikdy neudělal. Každopádně si to nepamatuji. Problém je, že mám ten vztah spojený s takovým studem, že některé věci neproniknou až k mému vědomí. Nestydím se za to, že bych ji snad chtěl k něčemu donutit. Stydím se, že jsem jí řekl, jak jsem do ní šíleně zamilovaný, a ji to vůbec nezajímalo. A že je mi ten scénář důvěrně známý: ne­­jsem žádný „svůdník“. Katelle nebyla k zastavení, objednala si třetí sklenku. „Pořádně sis zavařil, mně to třeba nevadí, ale kolikrát jsi ke mně přitáhl pozornost řečmi o tom,

jaký mám neuvěřitelný dudy. Tohle už ti prostě neprojde.“ Už jsem tu krávu nemohl poslouchat. Vskrytu si vychutnávala, co se mi děje. Tohle MeToo je pomsta cuchet. Poslouchání toho, co mají na srdci, už se nedá vyhnout, a jsou to jen samé kecy. Naznačil jsem číšníkovi, ať přinese účet. Cítil jsem, jak je uražená, že jsem její tirádu utnul. Poděkoval jsem jí a nasedl do taxíku. Řidič byl starý pán a v autě mu to smrdělo pižmem. Poslouchal sambu. Oknem jsem pozoroval Seinu a vyhlížel Eiffelovu věž, vždycky ji totiž rád vidím zblízka, hlavně v noci. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to celé není pravda. Koho zajímá kariéra nějaké Zoé? Rodiče jí zaplatili soukromou školu v Lille a zklamaní budou jedině oni. Tahle branže prostě nebyla pro ni. Všechno si to nejspíš vymyslela i kvůli nim, aby měla výmluvu. Ve skutečnosti se všichni nakonec shodnou, že chtěla využít vlny MeToo, aby trochu zpropagovala ten svůj blogísek. Když jsem se vrátil domů, své ženě Joëlle jsem nic neřekl. Ubalil jsem si čambáro do dvou papírků, až se mi z něj po těch třech sklenicích whisky zatočila hlava. Začínal jsem se uvolňovat a přicházet na jiné myšlenky, když vtom jsem dostal skvělý nápad a zadal Zoéino jméno na instagramu, abych ji omrkl. Sto jeden tisíc sledujících. V hrudi se mi rozlil odporný pocit. Který dobře znám. Čirý strach.

Další den už se mi skoro podařilo tu děsivou předtuchu vypustit, jenže jsem ve Franprixu u nás v ulici potkal Françoise, zrovna váhala, jestli si má koupit krabičku vakuovaného salátu. Když mě spatřila, vysvětlila mi: „Vždycky si koupím salát, ale pak ho nesním. Zároveň mám v lednici ráda něco zelenýho. Ale ta cena.“ Navrhl jsem jí, ať zvolí střední cestu a vybere si nějaký obyčejnější, levnější salát, ale o tom nechtěla slyšet: „Ty ostatní jsou hnusný. Tenhle s piniovými oříšky a parmezánem si občas i dám…“

Françoise má vykouřený hlas a umí se posměšně pohoršovat jako správná starosvětská odborářka. Coby dlouholetá feministka je z hutnějšího těsta než ty dnešní květinky – nějaký oplzlý vtip ji jen tak neurazí. Naopak, nepohrdne žádnou příležitostí pobavit společnost. Věčně vysedává na baru v hospodě naproti mému domu, kde zavírají pozdě a já se tam často stavím naklopit do sebe poslední drink. Její otec byl učitel, Françoise umí nazpaměť celé stránky z Victora Huga, a jakmile má v krvi dvě promile, ochotně je přednáší. Je stejně stará jako moje matka a oslovuje mě „pane spisovateli“ a „hezoune“ – vytrvale mě balí, ale přitom si nedělá iluze, protože navzdory časté opilosti své šance na úspěch vidí realisticky. Ztělesňuje pro mě důstojný feminismus před příchodem té frašky.

V uličce se saláty bylo docela chladno a já byl rád, že ji vidím:

„Nemáš čas na skleničku? Hrne se na mě hrozná nepříjemnost a ocenil bych tvůj po­­hled na věc.“

„Jasně. Co kdybysme zašli ke mně? Potřebovala bych pomoct s výměnou matrace, s tím svým houserem to sama nezvládnu.“

Souhlasil jsem a společně jsme se přesunuli k pokladnám. Už tak mě to vzpružilo. Představoval jsem si, jak mě s pivem v ruce poplácá po zádech a holku, která je ze mě schopná udělat predátora, tituluje vypatlanou blbkou.

Po cestě a v jejím stísněném výtahu jsem jí dopodrobna převyprávěl, co jsem se předešlý den dozvěděl – srovnal jsem si tak i myšlenky. Malinký obývák měla zaplněný obrovskými, tmavými kusy nábytku a staré krajkové záclony zažloutlé od nikotinu. Vedle televize stála čínská kočka pro štěstí bok po boku s bronzovou soškou Karla Marxe. S obstarožním zařízením ložnice se bil plakát z Basquiatovy výstavy, podél stěn měla na hromadách naskládané knihy. Nevěděl jsem, že je taková čtenářka. Nechala mě, ať si s výměnou matrace nějak poradím sám, bylo to namáhavé, na manuální práci nemám vlohy. Ona mě u toho sledovala, celá zarmoucená, že se s takovým jednoduchým úkonem tak pachtím. Pak vytáhla tablet a brýle na čtení – požádala mě, ať odnesu starou matraci na ulici, ona že si mezitím zjistí něco o Zoé. Celý jsem se cestou výtahem zpotil a dotáhl ten krám před vchod, přičemž mi od ní nepřišlo moc ohleduplné, že svůj nadměrný odpad nechává na chodníku, jako by to byla skládka.

Když jsem se vrátil nahoru, se soustředěným a vážným výrazem si umně dohledávala informace na iPadu – naznačila mi, ať se posadím. Zeptal jsem se, jestli má v lednici pivo, odpověděla, že ne, prý má kávu. Znovu ven a nakupovat se mi nechtělo. Čekal jsem. Začínal jsem litovat, že jsem tam přišel. Uvědomoval jsem si, že za bílého dne jsme se vídali málokdy. Nasadila znalecký výraz, jaký jsem u ní ještě neviděl, ukazovákem a prostředníkem se hladila po bradě a konečně vynesla svůj soud:

„Takže si to shrňme: zamiloval ses, jsi hodnej kluk, tvýmu chování se nedá nic vytknout, jsi vážně skvělej chlap a nějaká bláznivka si vymýšlí nesmysly, aby ti uškodila. Problém číslo jedna: takhle se vykresluje každej obtěžující a znásilňující predátor z tvýho prostředí. Všichni jste neviňátka. Tím pádem máme na jedný straně tisícovky obětí a na straně druhý báječný chlapy, který nechápou, co se jim to děje za příkoří. Problém číslo dvě, ten nejzásadnější: jediný, co u Zoé Katany drhne, je to, že si vede blog, když i já vím, jak je to přežitý. Ale krom toho – ta mladá žena má všech pět pohromadě. Je mladá a mladý lidi jsou hovada. O tom žádná. Ale ve srovnání s většinou jí to pálí. Netvař se takhle, Oscare, přece se nezvedneš a nevypadneš jen proto, že říkám něco, co je ti proti srsti… Už roky tě potkávám v hospodě. Jsi ztělesněním milýho, ale otravnýho chlapa. Mně to přijde legrační. Jenže za mýho mládí bylo zesměšňování sebe sama posvátnou ženskou povinností. S tím je konec. Takže bys měl udělat vstřícnej krok a napsat jí, poníženě se omluvit a zeptat se, jestli můžeš něco udělat, abys to odčinil.“

„Omluvit se? Za co?“

„Nad tím se musíš zamyslet sám… třeba za to, žes využíval pozice spisovatele v kursu, kterýmu všechno projde, a mučil zaměstnankyni svýho nakladatele. Když se nad tím totiž zamyslíš pořádně, lidi by měli mít možnost ráno vstávat do práce bez nervů, jestli kvůli jejich dudám Oscaru Jayackovi rupne v kouli.“

„Já ti přece neřekl, že…“

„Ne, ale řekls mi, že hodně kalíš a na tu dobu máš trochu mlhavý vzpomínky.“

„Françoise, já tě měl za bojovnici, někoho skutečně politickýho, ne za další z tisícovek prudérních matron poslední doby.“

„Promiň, koloušku, celej život jsem makala za minimální mzdu, jsem z těch, kterým se vtloukalo, jak mají být rády, že vůbec nějakou práci mají. Vím naprosto přesně, jaký to je, být bezejmenným hromosvodem, kterýho při prvním zádrhelu propustí. Ty jsi v zábavním průmyslu velká ryba. A s váma velkejma rybama jsem si zažila dost na to, abych prohlídla vaše metody.“

„To se mi snad zdá, že to bereš takhle.“

„Jen si nech zdát, jak je libo, ale to, jak ta tvoje historka zní, mýmu sluchu není cizí, takovou jsem si vyslechla už tisíckrát, všichni opilci vykládají tu samou: jak jejich ženuška jednoho dne přišla o rozum a začala všem vykládat, že ji mlátí. Akorát že když tu ženušku potkáš, ksicht samou modřinu, říkáš si, proč by si něco takovýho provedla úplně sama. Poslouchala jsem tě pozorně a říkám ti na rovinu: ta tvoje verze pokulhává.“

„Ty vlastně, chudinko, nemáš na vybranou, musíš se k tý smečce přidat, protože z nich máš nahnáno. Vždycky jsem tě měl za neohroženou frajerku, ale za střízliva jsi jako ostatní. Ustrašená ovce.“

Znechuceně jsem vstal, ona mi poděkovala za tu matraci, a když mě vyprovázela ke dveřím a já viděl ten soucit v jejích očích, měl jsem chuť jí jednu vrazit. Štvalo mě, že jsem se spletl a vrhl se do jámy lvové. Měl jsem to vědět, nejsem malý kluk – kamarády z hospody člověk musí vídat v příhodných hodinách a příslušném stavu. Na prahu se mi podívala zpříma do očí a řekla:

„Přestaň chlastat. Přestaň se vším.“

„Klid, babi, to, že ses dva dny nenapila, ještě neznamená, že musíš prudit celou čtvrť.“

„Čeká tě průser. Když se ti podaří z toho feťáckýho guláše vylízat, možná to ustojíš s minimem škod. Jestli ale v tý svý krasojízdě budeš pokračovat, máš to nalinkovaný jak notovej papír: jako totální idiot zabředneš do nářků nad vlastním osudem a budeš jen čím dál víc k pláči.“

Ani jsem se nerozloučil a nastoupil do výtahu. V duchu jsem nadával, jaká je to odporná stará bláznivka. Co si to dovoluje, takhle mi mluvit do duše, měl jsem chuť vraždit. Vrátil jsem se domů, odšpuntoval vychlazenou lahev šampaňského, pustil si The Big Pic­ture od Big L naplno z repráků, dvě hodiny nato už jsem byl s kámoši v hospodě a probděl dvě noci po sobě. Přišel jsem tak na jiné myšlenky.

O pár dní později mi přišla první esemeska, od druhořadého autora, který mě ujišťoval o své podpoře. Okamžitě mi došlo, že už je to tady. Vyjádření Zoé Katany jsem nečetl. Nikdy jsem její blog nečetl, ale tolik jsem o něm slyšel, až mám dojem, že ho znám nazpaměť. Přišly další zprávy. Každé vyjádření podpory bylo jako rána pěstí. Nic tě nepošpiní tolik jako slitování tvých obdivovatelů. V tu chvíli jsem si pomyslel – v pohodě, kašlu na to. Věřil jsem, že ten úder ustojím. Počítač jsem nezapnul, četl jsem si knihu. Mobil jsem neprojížděl. Šel jsem se projít. Věřil jsem si – říkal jsem si, že se určitě objeví nějaká aféra, která mě z nejprobíranějších témat sesadí.

V Marianne vyšel článek, v němž si dělali legraci z toho, jak je ta děvenka útlocitná. Stal se z něj virál – to internetové šílenství, při kterém lidi na svém účtu přepošlou kdejakou pitomost a nazývají to „sdílením“. Cítil jsem, jak takzvaná virtuální realita začíná prosakovat ke mně domů jako voda, která proniká pode dveřmi, až je jí tolik, že se v ní musím brodit.

Cítil jsem se osamělý.

Znám spoustu lidí. Kamarády ale nemám. Mými kámoši jsou odjakživa chlast a tráva a lexaurin. Já kámoším s drogami, jak se jim obecně říká u NA. Některé mám v různých ročních obdobích radši než jiné – ale moje kámoška je každá droga.

Spisovatel nemá pražádnou moc. Proto jich tolik víc času než psaní věnuje snaze o vytvoření sítě kontaktů nebo získání vedlejšáku, třeba jako redaktor rubriky v televizi nebo rádiu. Aby ses věnovala výhradně psaní, musíš být blbec jako já.

Vymazat mě z mapy je stejně snadné jako rozmáznout švába na kuchyňské zdi. V dnešní době jsem ztělesněním onoho slavného bílého muže. Všechny vysokoškolačky, dcery právníků a producentů, zanechaly lakování nehtů, aby mi šly na netu po krku. V Zoé objevily skvělý fígl, jak se vyhnout zmiňování vlastních privilegií. Jsem z toho zahořklý. A stydím se, protože jsem si uvědomil, jak jsem byl hrdý na to, že jsem se dostal tam, kde jsem. Pocházíme z téhož sousedství – víš tak jako já, že jsme nebyli stvořeni k tomu, aby se o nás psalo v knihách.

Françoise mi pak zavolala. Potěšila mě, její chraplák mi zvedl náladu: „Teď si říkáš, že se z toho nikdy nevyhrabeš, ale všechno jednou přejde. Všechno dobrý i špatný. I tohle přejde. Mysli na svou další knihu.“ Když jsem telefon pokládal, bylo mi líp než předtím. Pak jsem si vybavil, co mi radila ve dveřích, „přestaň chlastat“. Měl jsem dojezd z koksu a sžírala mě úzkost. Pojal jsem takové zvláštní tušení, že mi chce vážně pomoct, a ještě jí zavolal. Tři hodiny nato mě dovedla na první setkání NA. A z toho se vyklubalo jediné místo, kde je všem ukradené, co se mi děje. Jakmile prohlásím „chci přestat brát“, chovají se ke mně jako k jednomu z nich. Už týdny se cítím jako vyděděnec, tyhle přestávky mi jsou vzácné.

S chlastem jsem přestal. Pak s trávou. Pak s kokainem. Místům, kde se šňupe koks, se vyhýbám. Nikam moc nechodím. Ale díky tak trochu magickému myšlení věřím, že když to vydržím, i tohle možná přejde. A Fran­çoise má pravdu. Nemůžu si dovolit plácnout nějakou hovadinu, protože jsem zrovna na tahu. Ne teď.

 

REBECCA

 

Když jsem si ráno četla tvůj mail, říkala jsem si, že ta tvoje Françoise by si radši měla hledět svého a všechny rady si nechat pro sebe. Ale jak o tom teď přemýšlím, není to zas taková blbost. Spojitost mezi tím, jak jsou muži otravní, a jejich spotřebou alkoholu se podceňuje. Vždycky můžeš tvrdit, žes jen někoho balil, čímž naznačuješ, že jestli holky obtěžuješ, můžou za to drogy a chlast. Jako strategie je to trochu na sílu, ale uhrát se to dá. Smekám, Françoise.

Každopádně jsem se vždycky domnívala, že lidi, kterým drogy nedělají dobře, by si je měli odpustit. Takových vídám spousty, není to pro ně, měli by přestat. Já to mám jinak. Zvládám to tak dobře, že by byla škoda si to nedopřát.

První chlap, co mě nastřelil, byl děcko jako já. Bylo nám sedmnáct. Už jsem ho pak nikdy neviděla. Věděla jsem, co dělám, říkali nám, že když zkusíme heroin, riskujeme závislost. Hned mi bylo jasné, že mi to změní život, že tohle mi chybělo. Brala jsem ho dvacet let. Určitě o tom víš, byla jsem tím slavná. Už ani nepočítám všechny přátele a manžely a milence a agenty a režiséry, co se mě snažili donutit, abych přestala. Chlapi si v osmdesátých letech dennodenně škvařili neurony kokainem a vodkou, ale jakmile jim došlo, že si jedeš na heráku, dovolovali si tě příkře soudit. Sjíždění mělo svou hierarchii. Alkohol a kokain byl v pohodě, s heroinem se muselo okamžitě skončit. Bylo to absurdní. Dneska jsou lidi alespoň důslední, nesnesou ani červené maso a cigára. To je pak bez debat, jsou prostě na pěst.

Takže mě na jedno z těch slavných setkání Anonymních narkomanů někdo dotáhnul. Nevzpomínám na to ve zlém, ale jak napovídá název, pro mě to není. Jsem všechno, jen ne anonymní. Bylo to tak před dvaceti lety. Všichni jsme tam byli kvůli háčku. Byli jsme verbež. Na konci setkání se na mě z deseti smažek osm vrhlo, jestli si spolu šlehnem. Dost jsem se tam pobavila, ale znovu jsem nikdy nepřišla. Stejně nevidím důvod, proč bych fetovat přestávala, když mi to dává takovou slast.

Zaslechla jsem, že se tam mezitím změnila atmosféra, že se lidi víc snaží. Dokonce znám lidi, co se díky NA dostali z cracku. To na mě zapůsobilo. Heroin je proti cracku něco jako literatura ve srovnání s twitterem – úplně jiná písnička. Říkám to, protože to sedí. Praví feťáci ve skutečnosti fetují proto, že chtějí být trosky. Háčko nebo crack, jde jen o to, abychom díky nim nezapomněli, co jsme za sračky. Tím, že je ze sebe děláme, říkáme celému světu – vy si myslíte, že jste lepší? Jste na omylu. Když se sjíždíme, když se vyndáváme, vyjadřujeme tím pohrdání ostatními. Jejich ubohou snahou se úplně nerozložit. Dát se na jógu? Jen přes mou mrtvolu.

Pak jsem přestala. Jednoho dne už jsem toho měla dost. Zamilovala jsem se do kluka, který to neměl rád, a místo abych mu lhala, místo abych dělala to, co vždycky, a heroinu dávala přednost před vším ostatním, skončila jsem. Nebylo to poprvé, ale tentokrát už jsem znovu nezačala. Viděla jsem se na fotkách. Celé roky jsem byla štíhlá a vysoká, působila jsem ležérně, majestátně, lhostejně. Ale moje tvář byla čím dál vyzáblejší, pohled prázdnější, pleť sinalejší. Už mi to neslušelo. A navíc jsem už měla po krk toho šaškování při každém výjezdu za hranice, abych si pojistila, že na mě v hotelu bude čekat dealer. Zkusila jsem další věci a dostala se k jiným. Rozešla jsem se s drogou, kterou jsem milovala k zbláznění, a nahradila ji jedy, co mě zas tolik neberou. Stala se z toho skoro obsese. Nedokázala bych ti říct, proč to dělám. Ale nemám v úmyslu skončit. Vždycky jsem věděla, že jsem pro drogy stvořená.

Na internetu jsem se dočetla, že na tom stavíš svou image: nasávání šňupání zobání hulení… jako Bukowski, jako Hemingway. Máš pravdu, jen to ti dodává trochu mužnosti… Spisovatelství a aspoň trochu živelná maskulinita, to jde holt těžko dohromady. Tak moc se psaní podobá vyšívání. Jestli půjdeš s kůží na trh a oznámíš, že ses dal na střízlivost, zklameš spoustu lidí. Těm se líbí, když se ničíme, je to poutavá podívaná. Jedna legenda praví, že umělci, co přestanou kalit, přijdou o talent. Já tomu nevěřím. Spousta mých přátel s fetováním nikdy nepřestala, a staly se z nich absolutní nuly. Jak člověk stárne, je prostě nudnější. Kdyby na tom drogy dokázaly něco změnit, vědělo by se to. Většina umělců má v sobě dvě tři věci, které potřebuje sdělit světu, jakmile mají splněno, měli by se dát na jinou činnost.

Nic mě nerozrušuje tolik jako sledovat, jak moji přátelé stárnou. Nedáváš si pozor a jednoho dne přijde nějaká poznámka, pohyb, v dálce poznáš postavu, způsob chůze. Kámošíš se se starci. Když jde o tebe, vždycky se můžeš naučit vyhýbat zrcadlům. Ale sešlost tvých blízkých je nevyvratitelným důkazem, že jsi přišel o to, co tvořilo tvůj svět. Tihle přátelé tě dřív oslňovali svým šarmem, inteligencí, humorem, zvídavostí. Hadry mě moc nezajímají, na penězích mám ráda, když je můžu rychle utrácet, nerada si k sobě zvu návštěvy, nezařizuju si bydlení a nenechávám si knihy. Utvářejí mě lidi, kterými se obklopuju. Na mém životě bylo pozoruhodné, že jsem kolem sebe měla lidi, které jsem bezvýhradně obdivovala. To byl můj úspěch. Nakonec větší než filmy, které jsem natočila. Namísto soukromých tryskáčů nebo honosných sídel mi hodnotu dodávali moji přátelé, ti byli důkazem, že žiju mimořádný život. Ano, všude, kam jsme se hnuli, po nás zůstávaly prázdné flašky jehly brčka a proděravěné petlahve. Nebyli jsme žádní svatoušci. Dokud se to nezačalo hroutit. Stárnutí prostě není spravedlivé. Někdo sejde v padesáti. Charakterové rysy, které jsi zbožňoval, začnou být karikaturní, drzost se promění v zatrpklost, humor zavání inkontinencí, šarm zetlel. Vlastně se to dost podobá dospívání, jen je to odpornější. Málokdo si udrží stejný hlas, stejnou pružnost uvažování. Odvěké přátele, se kterými je ti pořád stejně dobře, si střežíš jako drahokamy. Vyvstává nová elita těch, co s věkem zmoudří, začnou být zajímavější nebo citlivější. Těch, které si držíš při sobě, jako by to byli trosečníci přeživší hrůzostrašné ztroskotání.

Žádné švihácké staré feťáky neznám. Ve svém okolí nemám jediného Keitha Richardse. Všichni, které mám pořád ráda, už zvolnili. Až na mě.

V tvém věku tudíž není špatný nápad s kalením skončit. Vy spisovatelé jste známí tím, že se z vás starci stávají předčasně. Literáti – nevím, co to s vámi je, ale všichni jste nešukatelní. Plešatíte před třicítkou, máte chlupaté prsty, schválně se oblékáte hrozně, člověk by řekl, že jste vyhlásili válku veškerému ženskému libidu.

Kalba je extrémní sport. Musíš mít touhu vyhodit do povětří všechny svoje identity. Genderovou, třídní, náboženskou, rasovou. Jenže ty si naopak přeješ zachovat si ten ždibeček uznání, co se ti podařilo nashromáždit.

Podle mě jsi jako spisovatel celý nadmutý vlastní důležitostí. Jinak bys neměl takové problémy psát. Jestli na tvých knihách tolik záleží – přestaň si stěžovat. Nevybavuju si, že by Camus Genet Zola nebo Pasolini měli v životě kdovíjakou pohodičku. Pokud něco bylo dost dobré pro Victora Huga, musí to být dost dobré i pro tebe, a divila bych se, kdyby ho po vydání Chrámu Matky Boží v Paříži intelektuální smetánka všech dobových salonů svorně vychvalovala. Dostal pořádnou bídu, a stejně si celý další rok nestěžoval. Kdyby chtěl mít klid, psal by ze svého kočáru nějaké místní markýze dopisy o tom, jak byl její ples báječný. Nechceš, aby na tebe lidi plivali, ale rád by sis hrál na autora, co budí rozruch. Přijmi, co s tou rolí souvisí, a sežeň si pár koulí.

 

OSCAR

 

Dneska ráno na mě v telefonu na yahoo vyskočil můj obličej s tučným popiskem „MeToo v literatuře, omerta prolomena“, článek se mi číst nechtělo, ale stejně jsem ho prolétnul a pak i pár komentářů pod ním. Samozřejmě si na mně smlsli. Jakmile získám dojem, že mám tu noční můru za sebou – je to zpátky. Poslední dobou se mi spalo trochu lépe. Od chvíle, kdy to začalo, mě v momentě usínání budí prudký záchvat úzkosti. Není snadné srovnat se s tím, že dostáváš bídu od celé země. Ale chápu, co myslíš, když mluvíš o mé chabé schopnosti schytávat rány. V hloubi duše vždycky souhlasím s každým, kdo o mně říká, že jsem sračka. Mluvím o tom jen s tebou. Přede všemi ve svém okolí dělám, že je mi to jedno. Neříkám to, ani když dostanu slovo na setkání NA. Za svou slabost se strašně stydím. Nebo přesněji: stydím se, že si uvědomuji, jak hrdý jsem byl na to, kam jsem se dostal. U nás doma nebylo nic opovrženíhodnějšího než radovat se z vlastního úspěchu. Za koho se mám. Co si myslím.

Mám pocit, jako bych tak deset let jezdil v maserati, ani už si neuvědomoval, jaká slast je takovou káru řídit, a najednou naboural. Teď jezdím po městě v otřískané kraksně, z chladiče se kouří, gumy sjeté a sám vypadám jako bezdomovec. Cítím, jak se za mě lidé, kteří mě mají rádi, stydí. To téma je mezi námi skoro tabu. Je mi líto, že jsem je zklamal. Jako by vycházelo najevo, kým skutečně jsem. Mýlili se, když mě chválili.

Tvůj výčet velkých autorů, kteří dostávali zabrat, mě pobavil. Nevěděl jsem, že jsi taková čtenářka. Klidně se pobavím o Genetovi a Camusovi, ale ti ostatní… s těmi spisovateli, které zmiňuješ, se neztotožňuji. Srovnávej mě s Calafertem, s Bukowským, třeba i s Violette Leduc nebo Marguerite Duras, ale nemluv mi o autorech, kterým se od narození tvrdilo, že budou důležití. Pocházíme ze stejných poměrů, netvrď mi, že netušíš, jak moc se cítím zranitelný.

 

REBECCA

 

Strach, že si tě lidi přestanou vážit, je buržoazní. V pejorativním smyslu slova. Prohlašovat se za umělce a zároveň chtít, aby tě lidi měli rádi, nedává smysl. Já jsem herečka. Kdyby mě neměl rád nikdo, zaniknu. Přesto jsem lásku veřejnosti nikdy nenadřadila vlastní upřímnosti. Nejsem nějaká limonáda, kterou je potřeba prodat každému dítěti. Nekandiduju v prezidentských volbách, které bych musela vyhrát tím, že si získám většinu občanů. Prodávám svou odvahu být upřímná. Být přesně tím, kým jsem, ať se ti to líbí, nebo ne. Do velkých rolí nejsem na úkor ostatních obsazovaná pro svoje křivky nebo přednes. Je to proto, že mám kuráž nebýt jako všichni. Podstupuju riziko, že se nebudu líbit, k mojí práci to patří. Pokud se bojíš být tím, kým jsi, nemůžeš v lidech zanechat stopu. Bezmocný nejsi vinou průšvihu, do kterého ses dostal. Může za to depka, že tě sousedi na patře přestali zdravit jako potentáta. Klidně se můžeš odvolávat na to, kde ses narodil, a mluvit o povolání rodičů, dělat tak ze sebe oběť a omlouvat svou slabost. Ale jeden jako druhý víme, že je to výmluva. Jsi stejný jako děti bohatých. Všichni dneska chtějí dělat reklamu. Jinými slovy, produkovat esteticky vyladěná poselství oslovující zákazníka, který si je objednává. O pravdu v nich vůbec nejde. Chtějí si jen všechny získat a nikdy nikomu nebýt proti srsti. Chcete, aby se vaše umění bralo vážně, ale nechcete se znelíbit ani být v ohrožení. Není to bezkrevností vašich kalamářů, vy prostě chcete nosit Kristovu trnovou korunu, ale nepoškrábat si přitom čelo, nenést kříž. Nikdo už se nesnaží provokovat. Všichni teď chtějí vypadat dobře. Všichni chtějí být svatoušci. Ten slavný třídní šašek, co sedí v zadní lavici u topení a prohlašuje voloviny jen pro potěšení z toho, že vzbudí rozruch, už není oblíbená postavička. Prévertův lajdák se může jít klouzat – uznáváte jedině řeč korporátu. Seriózní a odpovědnou, mluvu důstojnosti a tučného výdělku. Provokace se toleruje jedině ze strany mocných. Jenže když přichází shora, není to žádná legrace. Dělat bordel je sranda, jen když jsi nechutná malá krysa.

Jsem dítě osmdesátek – vždycky se vztahujeme k desetiletí, v němž nám bylo dvacet – a můžu ti říct, že to bylo absolutně vyklidněné období. Jakmile tě napadla první debilní teorie, honem jsi lezl někam na židli, hlasitě ji rozhlašoval a v publiku se vždycky našel někdo, koho to zaujalo. Řídilo se to opačnou logikou než sociální sítě: čím menšinovější záběr, tím se to zdálo zásadnější. Nehonili jsme se za lajky. Naopak: zakládali jsme si na tom, že debilové nás nenávidí. I to mělo svoje kouzlo. Užívej si, co se ti děje. Je to zajímavější než dostat ocenění od místního supermarketu.

 

Z francouzského originálu Cher Connard (Grasset, Paříž 2022) přeložila Petra Zikmundová. České vydání knihy připravuje nakladatelství Vyšehrad.