LP, Universal 2024
Příběh „velkého návratu“, který v souvislosti s novou nahrávkou The Cure vypráví velká část hudebních publicistů, si zaslouží krátký komentář. Věcně vzato tato britská kapela nikdy neodešla – nepřestala vydávat, neohlásila pauzu ani nezaznamenala výraznější tvůrčí propad. Pokud se v médiích opakovaně objevuje informace, že se The Cure na čtrnácté desce vracejí ke svému poslednímu „velkému“ albu Disintegration z roku 1989, je toto tvrzení na místě jen do určité míry. Ostatně většina nahrávek, které skupina v posledních pětatřiceti letech vydala, zní jako pokus o oživení specifické atmosféry zmíněného přelomového počinu. Pro starší tvorbu The Cure bylo charakteristické přepínání mezi „rozpustilou“ a „démonickou“ polohou, kdežto na Disintegration se ustavil styl založený na využívání psychedelických kytarových ploch. Zatímco v osmdesátých letech byl zvuk každého dalšího titulu potenciálním překvapením, od následující dekády už k žádnému stylovému úkroku nedošlo, jakkoli nelze tvrdit, že by všechny desky zněly stejně. Zatímco například na Bloodflowers z roku 2004 dostaly větší prostor akustické kytary, aktuální kolekce má až industriální atmosféru, odkazující k albu Pornography z roku 1982. Každopádně se nejedná o žádné povstání z popela. Jde o pokračování v postupu, kterým se The Cure baví už několik desetiletí a jehož základem je zanořování se do kytarových stěn a opětovné vystupování z postrockového hluku. Pořád ale stojí za to být u toho.