LP, Sacred Bones Records 2024
K Davidu Lynchovi mám ambivalentní vztah: cením si jeho smyslu pro humor (miluju, když agent Cooper řekne: „Dejte mi koblihu!“), ale zdá se mi, že přehnaná teatralita a důraz na mysterióznost v některých jeho dílech vedou k tomu, že publikum hledá hloubku tam, kde se za rozmlženým povrchem neskrývá nic než prázdnota. Nejradši mám nakonec ty autorovy snímky, které jsou nejméně „lynchovské“: Příběh Alvina Straighta nebo youtubové „zprávy o počasí“. Při poslechu alba Cellophane Memories jsem se ani po několikátém poslechu nebyl schopen rozhodnout, jak na mě vlastně působí: je mi jeho pomalost příjemná, nebo se cítím, jako by mě někdo shodil do kádě s diazepamem? Při charakterizaci Lynchovy hudby si mnozí recenzenti pomáhají odkazy k jeho filmům. Samozřejmě si tím ulehčují práci, ale má to koneckonců své opodstatnění: autorovy písně snad ani nejde poslouchat, aniž bychom si je nějakým způsobem vizualizovali. Lepší vodítko každopádně nabízí definice celofánu: „Chemicky je to polymer celulózy a obsahuje pouze uhlík, kyslík a vodík. Při výrobě se sice používají nebezpečné chemické látky, sám celofán je však zdravotně nezávadný a na rozdíl od plastů biologicky plně degraduje.“ Kdyby Lynch zpěvačku Chrystabell zabalil do igelitu jako Lauru Palmer, možná by deska tak rychle nevyšuměla – na druhou stranu pomíjivost vždycky byla režisérovým oblíbeným tématem. Má smysl ještě něco dodávat? Leda snad citát ze zprávy o počasí natočené bezprostředně po smrti Lynchova dvorního skladatele Angela Badalamentiho: „Today no music…“