Detašované území

Ondřej Škrabal jako prozaik debutoval sbírkou povídek Cesta k billboardu (2022), která se objevila mezi tituly nominovanými na Cenu Jiřího Ortena. Ztvárnil v ní situaci lidí, kteří se úporně snaží obstát na novém území, ale limitují je jednak absurdní mantinely současného světa, jednak pošetilé představy, které si Východoevropané vytvářejí o Západu. Působivost těchto drobných próz tkví mimo jiné v tom, že se Škrabal obešel bez nadřazeného výsměchu tragikomickým postavičkám – naopak pracoval se zúčastněným vypravěčem v první osobě, který různé šlamastyky nejen reflektuje, ale zároveň je do nich zapleten.

Druhé Německo navazuje na debut některými motivy i charakterem vypravěče. Mimo to vzhledem k autofikčnímu rázu novely obsahuje i více či méně přímé odkazy na stav českého literárního provozu. V Německu žijící vypravěč­-spisovatel je šéfredaktorem nakladatelství Lissen v prologu vyzván, aby po první knize, která „skoro vyhrála jednu špatně organizovanou literární cenu“, ale s větším čtenářským zájmem se nesetkala, sepsal něco úplně jiného – odlehčený cestopis.

Prekérní cestopis

Výsledný text je však na hony vzdálený tradičním žánrovým rysům cestopisu, jedná se spíš o jakýsi povšechný cestovní deník, který tematizuje nemožnost naplnit předepsaný žánr. Motivací k výpravě není cestovatelské nadšení, ale prosté odkývnutí šéfredaktorova nápadu. Protagonista tento záměr vzhledem k ubohému honoráři spojuje s dovolenou na Mallorce, již zařídil na popud expřítelkyně. Právě největší ostrov Španělska představuje titulní „druhé Německo“. Odkazuje se tím na popularitu tohoto letoviska mezi Němci, která je tak intenzivní, že dochází k eliminaci lokálních specifik a dokonce k vykrystalizování určité formy „němectví“, jež na území spolkové republiky není tak nápadná. Vypravěč ostatně po žádném velkém objevování netouží a jeho plahočení sotva přesahuje hranice hotelového areálu.

Samotná Mallorca je popisována jako „ostrov plující nezávisle vesmírem“, kde „posledních deset let přestalo existovat“, což stojí v ostrém kontrastu k bouřlivému světovému dění roku 2022, v němž je novela přesnými časovými údaji ukotvena. Hyperreflektující vypravěč nicméně i v tomto umělém prostředí dochází k všemožným úvahám, jež charakter dovolenkového území válcují. Po setkání s dávným kamarádem Petarem, který prošel tranzicí a jehož sestra, bývalá vypravěčova přítelkyně, nedávno spáchala sebevraždu, se vynořují osobní traumata; při rande s Ruskou Olgou z tinderu vystupují na povrch geopolitické otázky. Jako nejpodstatnější se vyjevuje téma identity, genderové i národní, mezi nimiž vypravěč spřádá různé (většinou zajímavé a nenásilné) paralely. Ty však nejsou nijak zvlášť rozpracovány, vypravěčova pozornost se stáčí pořád k dalším podnětům, což se odráží i v četných a rozsáhlých poznámkách pod čarou. Rozbíhavost se tak realizuje i bez cestopisné dynamiky. Vypravěčovi se nedostává ani atraktivních zážitků v cizí zemi, ani zenového klidu – kapitola, v níž hotelový komplex opouští, nese příznačný název „Dovolená na dovolené“.

Pentličky a zbrklosti

Škrabalova novela na první pohled vyčnívá řadou nekonvenčních vnějších rysů. Některé z nich působí funkčně – kromě poznámek pod čarou je to třeba inkluzivní jazyk, jehož plošné použití konfrontuje vypravěčovo úsilí a zároveň neschopnost vymanit se v uvažování z přednastavených binarit. Jiné se zdají být spíše okrasnými pentličkami. Téměř všechny kapitoly doprovázejí motta tvořená nepřeloženými úryvky slovutných autorů, což působí jako poněkud chatrná myšlenková podpora. Stejně nadbytečný je i grafický doprovod v podobě ilustrací generovaných umělou inteligencí, který (až na pár výjimek pracujících s glitchem) textovou složku nijak neobohacuje.

Druhé Německo představuje typ autofikce, která se zobecněnými sociologickými kategoriemi nenakládá deklarativně, spíš je v nuancích ohledává. Autorovi se však nepodařilo vyhnout jinému rysu, který se s autofikčním psaním často pojí – a to určitému sklonu k prvoplánovému obnažování, jehož „mimořádnost“ (jak stojí v nakladatelské anotaci) by zřejmě měla tkvít v oprsklých glosách a exponované tělesnosti. Z tohoto hlediska ale mnohem lépe fungují sice méně senzační, zato nápaditější pasáže, které zachycují různé nemístné myšlenky či rozpačité interakce. Jako by právě v takových momentech vypravěč s údivem i úděsem přicházel na něco, co si ještě před chvílí neuměl představit. Pochybnosti vyvolávají také zbrklé závěrečné kapitoly, které se snaží knize s volným, roztahaným dějem vetknout jakýsi umělý řád. Škrabalova novela tak zůstává pozoruhodná spíš v dílčích postřezích a drobných historických exkursech než ve svém celku.

Autor studuje bohemistiku na FF UK.