V jednom ze svých textů – v knize Někdo jiný – se Imre Kertész, celoživotně tvořící v maďarštině, podivil, proč ho kritika nazývá „maďarským spisovatelem“, a tuto zdánlivou trivialitu odmítl jako provokativní tvrzení typické pro ty, kdo by „sami chtěli být (samozřejmě i se svými problémy) někde a někým uznáni a přijati“. Nevím, jestli i vás v citované větě zaujalo stylistické umění využít závorku; nejspíš vás ale napadlo, jestli se za odmítáním jedné identity neskrývá identita jiná: v tomto případě žida, který přežil holokaust. Kertész ovšem označení „žid“ chápal jako pojmenování svého „cizinectví“, ne identity, a s Osvětimí se podle něj „nějak záhadně rýmuje“ každá moderní situace.
Ačkoli toto téma může působit jako závaží stahující dílo do sféry historických mement a traumat, Kertészův popis konce světa zůstal aktuální. „Celá západní Evropa se zařídila na obranu,“ napsal v polovině devadesátých let. „Ale nikdo už se neptá, co krom svých peněz vlastně brání (snad ne západní kulturu, jež už dávno neexistuje?)“ – opět umění závorky. Následuje temná předpověď: „Vlastníci peněz a moci znovu přistoupí na úplnou devastaci společnosti, jen aby zachránili, co lze ještě zachránit, a sami se nakonec budou moci zachránit jen za cenu nových totalit a nových společenských katastrof; jaká to však bude záchrana a jaká totalita? Kdo bude moci říct, že tyhle hrozivé ideologie disponují jakoukoli ideou, čímkoli, co ještě není vyzkoušeno a co neskončilo krachem?“
Po třiceti letech špatná předtucha depresivního nobelisty vyvstává v jasnějších konturách. A zároveň stojíme před dalším Kertészovým tématem: oním provokativním požadavkem identity. Nadcházející „hrozivé ideologie“ (bez nových idejí) totiž vyrůstají z půdy rozryté kulturními válkami. Kulturní identita v nich slouží k vymezení frontových linií zákopové války, v níž se postoje deprimovaných pěšáků, bloudících v realitě jako v labyrintu, tříbí negováním názorových pozic protistrany. Vždyť i levicoví autoři a autorky (samozřejmě se svými problémy) běžně hájí některou z „identit“, manifestovaných nálepkami, vlaječkami nebo hesly, proti jiné „identitě“. Dělají to, „aby zachránili, co lze ještě zachránit“ (pokračování znáte), anebo jen chtějí být „uznáni a přijati“?
My méně bojovní se zatím cvičíme v umění závorky.