Jsou Lynchovy mysteriózní filmy příkladem extrémní vypravěčské rafinovanosti, nebo naopak nemohoucnosti? Ani jedno pojetí nám toho příliš neřekne. Zajímavější je zaměřit se místo příběhů na „ne-místa“, v nichž se odehrávají, a zamyslet se nad tím, v čem mohou být osvobozující.
Když v polovině února herec Kyle MacLachlan přebíral za Davida Lynche cenu udělenou zemřelému filmařovi Sdružením amerických scenáristů za celoživotní tvorbu, jež „významným způsobem pozvedla úroveň scenáristiky“, rozhovořil se o charakteristickém způsobu, jímž jeho zesnulý přítel zhmotňoval své niterné vize. „Lynchovské“ vyprávění je podle MacLachlanova poněkud vágního vymezení „bizarní, podmanivé, snové“. V „ne tak docela skutečných kulisách“ se v něm údajně mísí „temnota s každodenností“. Jestliže se scenáristé snaží přetavit neviditelné myšlenky ve viditelné obrazy, může Lynch se svou schopností „naladit se na ideje, jež formují přítomnost“, vtisknout jim „obrysy svých vlastních snů a představ“ a obalit je slyšitelným, „univerzálně srozumitelným, a přece navýsost osobním hlasem“ představovat dokonalý profesní vzor.
Nehodlám tu zkoumat, nakolik je taková charakteristika umělce …
