Hudba hraje ve filmovém světě Davida Lynche zásadní roli. Jedním z jeho inspiračních zdrojů byla zasněná píseň Song to the Siren od skupiny This Mortal Coil, která režiséra dovedla k osobité variantě dream popu. Tu mu pomohli uskutečnit skladatel Angelo Badalamenti a zpěvačka Julee Cruise.
David Lynch. Foto Potemkine Films
Píseň Song to the Siren v podání This Mortal Coil z roku 1983 patří vedle Blue Monday od New Order nebo Love Will Tear Us Apart od Joy Division k nejúspěšnějším britským nezávislým singlům osmdesátých let. Lídr skupiny a zároveň šéf vydavatelství 4AD Ivo Watts-Russell přizval k nahrávání zpěvačku Elizabeth Fraser ze skotského tria Cocteau Twins. Svůdný vokál, který je výrazně hlasitější než podmanivé kytarové akordy, je stylizovaný do zpěvu sirény z Homérovy Odyssey a vyjadřuje bolest vyvolanou steskem. Celá nahrávka působí, jako by nebyla z tohoto světa.
Produkce 4AD směřovala ke snově omamnému zvuku, pro nějž se později vžilo označení dream pop: byla to hudba projevující zájem o vše, co je zapomenuté, nevědomé, mimovolné či zavržené. Podobný přístup prosazoval ve filmové tvorbě David Lynch, a tak není náhoda, že skladbě Song to the Siren ihned podlehl. V té době měl za sebou úspěchy s Mazací hlavou (Eraserhead, 1977) nebo Sloním mužem (The Elephant Man, 1980) a v kinech právě běžela jeho adaptace Duny (Dune, 1984). Další film Modrý samet (Blue Velvet, 1986) měl zásadním způsobem posunout Lynchovu poetiku a důležitou roli v tom hrála i kosmická melancholie singlu This Mortal Coil. Lynch a herečka Isabella Rossellini, která ve filmu hraje zneužívanou barovou zpěvačku, si píseň údajně pouštěli před natáčením, aby se dostali do správné nálady. Mimo to píseň režiséra oklikou dovedla ke zpěvačce Julee Cruise, s níž společně se skladatelem Angelem Badalamentim vytvořili vlastní verzi dream popu, přizpůsobenou vyprahlým americkým pouštím a nekonečným dálnicím s motoresty a benzínkami.
Krása maskující tajemství
Přestože mezi prvními kapelami se smlouvou s 4AD byli gothrockoví Bauhaus a postpunkoví The Birthday Party, symbolem vydavatelství se stali právě Cocteau Twins a This Mortal Coil. Novináři jejich skladby označovali za „sonické katedrály“ – poněkud otřepané spojení mělo vystihnout zákruty zvukových detailů i klenutou architekturu písní. Dalším z nadužívaných výrazů pro pojmenování hudby připomínající ševelení duchů bylo slovo „éterický“. Hudební novinář Martin Aston ve své knize Facing the Other Way: The Story of 4AD (Tváří v tvář jinakosti. Příběh 4AD, 2013) popisuje emoční rejstřík zmíněných kapel následovně: „Krása maskující tajemství, pohřbené pocity, jež přetrvávají v úzkostných snech a potlačovaném strachu, naději a vzteku; texty tyto emoce nevysvětlují, ale spíše zamlžují.“ Tyto řádky by se daly překlopit do recenze leckterého z Lynchových filmů.
Watts-Russell se rád účastnil nahrávání kapel, které vydával – bavilo ho být ve studiu ve chvíli, kdy se rodil zvuk, a drobnými detaily ovlivňovat výsledek. Počínal si trochu jako kurátor. Naplno se tyto jeho sklony mohly projevit až v projektu This Mortal Coil. Ačkoli neuměl na nic hrát a nebyl technický typ, dokázal vyvinout vlastní způsob, jak spojovat zvuky do nečekaných vztahů. Debutový singl Song to the Siren byl předělávkou skladby pozapomenutého kalifornského písničkáře Tima Buckleyho z roku 1967 a byl zařazen i na dlouhohrající desku It’ll End in Tears (1984), na níž spolupracovali členové dalších kapel z 4AD, vedle Cocteau Twins třeba Dead Can Dance nebo Colourbox. Buckleyho album Starsailor (1970), odkud Song to the Siren pochází, bylo vrcholem hudebníkovy experimentální fáze, ale komerčně naprosto selhalo. Watts-Russell byl velký obdivovatel hudby šedesátých let a právě dekáda, v níž se díky psychedelické revoluci otevíralo kolektivní nevědomí, se stala jedním z inspiračních zdrojů pro introspektivní a snový zvuk 4AD.
Bílý anděl
„Frede, tak především, na světě existuje asi tak dvacet sedm bambilionů písní,“ vzpomíná Lynch v memoáru Místo snění (2018, česky 2023) na rozhovor s producentem Fredem C. Carusem. „Já si z nich nechci vybrat jen tak nějakou. Já chci tu jednu. Chci Song to the Siren od This Mortal Coil.“ Lynch toužil skladbu použít do úvodní scény Modrého sametu, jenže suma za autorská práva byla příliš vysoká. Místo toho s jistou dávkou nedůvěry pověřil svého nového spolupracovníka, skladatele Angela Badalamentiho (jenž byl původně najatý jako hlasový lektor pro Isabellu Rossellini), aby se pokusil napodobit přízračnou atmosféru nahrávky britské skupiny. Výsledkem byla skladba Mysteries of Love v podání Julee Cruise, kterou Badalamenti znal z malých rolí v muzikálech na Broadwayi.
Mysteries of Love perverznímu neonoirovému snímku, v němž zpod idylického povrchu amerického maloměsta vystupují vytěsněná traumata a tajemství, přidala dotek nadpozemské romantiky. Zasněný hlas Julee Cruise se vznáší na pozadí syntezátorů a smyčcových aranží jako opar nad krajinou a melodii jako by neurčoval zpívaný text (který Lynch podle omílané historky napsal na ubrousek), ale každý zpěvaččin nádech a výdech. Když Cruise píseň zpívala, představovala si, že není sama sebou: přistupovala k ní jako herečka zabydlující se v roli, kterou společně s Lynchem a Badalamentim pojmenovali „bílý anděl“. Režisér v Místu snění o Song to the Siren říká, že dosahuje „kosmických výšin“, zatímco v Mysteries of Love „se taky rozvíjí něco kosmického, ale má to víc tepla“.
Soundtrack ke snům
Výraz „dream pop“ pravděpodobně poprvé použil Alex Ayuli, zpěvák britského dua A.R. Kane, když byl týdeníkem Melody Maker požádán, aby charakterizoval EP Lollita, které jeho skupina vydala u 4AD v roce 1987. Ambicí dua podle něj bylo „skládat hudbu, která bude soundtrackem ke snům posluchačstva“. Jako sen zní i album Julee Cruise Floating into the Night (1989), k němuž Badalamenti napsal hudbu a Lynch texty. Přenos snového zvuku z Británie do USA potvrzuje například předloňská kompilace Cherry Stars Collide. Dream Pop, Shoegaze & Ethereal Rock 1986–1995: na první ze čtyř CD je vedle Cocteau Twins, Dead Can Dance a A.R. Kane zařazena i Julee Cruise. Ovšem zatímco dream pop z produkce 4AD svými tématy často odkazuje ke spiritismu viktoriánské éry a hudebně čerpá z šedesátkové psychedelie, písně, které zpívá Cruise, se nostalgicky vztahují k Americe padesátých let, tedy k době Lynchova dětství a dospívání, a kromě éteričnosti typické pro This Mortal Coil je v nich slyšet i vliv rokenrolových balad Roye Orbisona.
Lynch nemohl Song to the Siren pustit z hlavy – v rozhovorech skladbu prohlašoval za jednu ze svých nejoblíbenějších písní vůbec –, ale licenci se mu podařilo získat až pro snímek Lost Highway z roku 1997. Hudba v jeho filmech často transportuje hrdiny a hrdinky do jiných sfér. V Lost Highway se skladba spustí při závěrečné scéně zachycující kosmický sex v poušti: hlas Elizabeth Fraser tu ohlašuje prolnutí dvou realit a cestu ven z časové smyčky. Dalo by se říct, že později píseň dovedla Lynche k vlastním syntezátorovým baladám na albech pro newyorské vydavatelství Sacred Bones. Hudbě se věnoval po zbytek života a poslední desku Cellophane Memories (2024), natočenou se zpěvačkou Chrystabell, vydal jen pár měsíců před svým skonem. Režisér, který rád nechával své postavy řešit záhady pomocí snových metod, měl pro dream pop nezpochybnitelný cit. Jeho hudební tvorba vychází ze stejného světa, jaký známe i z jeho filmových děl.
Autor je hudební publicista a vysokoškolský pedagog.