K prozaickým debutům minulého roku, které upoutaly pozornost recenzentů, patří i novela Doroty Ambrožové Poslední léto. Samotný námět vyprávění dospívající hrdinky je sice banální, knihu ale můžeme číst jako vhled do světa teenagerů a do úzkostí, jež provázejí dospívání.
„Je to tak absurdní. Tak brutální. A zároveň je to něco, co dobře znám. Takhle se mnou lidé jednají, protože vypadám, že všechno vydržím, ničím se netrápím,“ myslí si vypravěčka a zároveň hlavní postava Posledního léta. Navenek se zdá, že všechno zvládá s pubertální arogancí a s ničím si neláme hlavu. Ve skutečnosti Hana čelí nejistotě, zmatku a osamělosti. A právě míjení se dospívajících a dospělých a rozpor mezi tím, jak se nahlížíme sami a jak jsme viděni druhými, zachycuje novela Doroty Ambrožové uvěřitelným způsobem.
Trojrozměrné ego
Už název knihy zasazuje vyprávění do specifického časového rámce. S létem, respektive s dobou prázdnin, navíc úzce souvisí i dějová linka, jíž je vypravěččin milostný vztah s doktorem, o osmnáct let starším mužem, jehož žena je nemocná, a tak jim každé léto hlídá dítě. Podivný vztah začal prázdninovým sněním patnáctileté Hany, s každým dalším létem se ale stává konkrétnějším a intimnějším. Nicméně s koncem prázdnin …
