Do dnů mezi Štěpánem a Silvestrem padla na západě severovýchodu mrznoucí mlha. Pár dní se zdržela a všechno obšila bílými krystalky. Předměty – stromy, ploty, lavičky a lidé – z ní vystupovaly bez varování, a když už vystoupily, byly blízké, ostře řezané a dokonalé. Chvilku se zdálo, že z ní vyjde třeba i nějaký obnovený svět.
Mlha padla k zemi, rozplynula se; nahradil ji kouř z petlahví a kmenů krásných stromů. Svět je stejný, jen ta ostrost věcem zůstala. Jako by před námi palčivě vyvstávala nějaká machina mundi, nějaké frašky a nějaké tragédie. Pluto si k sobě stáhl Proserpinu a hned tak ji nepustí. Setkání s věcmi a místy, jež dříve člověka uklidňovaly svou všední stálostí, najednou zabolí, trochu jako když vám vykradou byt nebo vás na známé cestě parkem někdo zmlátí. Asi to bude univerzální zkušenost.
Na konci čtvrté kapitoly Markova evangelia dokončil Ježíš obsáhlou řeč v podobenstvích a spolu s učedníky vyplul na druhý břeh moře. O těch učednících už z …
