Přeložili Jiří a Klára Našincovi
Malvern 2024, 162 s.
Mircea Eliade (1907–1986) je české kulturní veřejnosti dobře znám nejen jako světově uznávaný historik náboženství, ale také jako autor fantastických povídek a novel, o jejichž zdařilý převod z rumunštiny se zasloužil Jiří Našinec. Ve spolupráci se svou dcerou Klárou nově přeložil i tři málo známé Eliadovy divadelní hry, jimiž se dosud zabývala jen literární historie. Ve svých úvahách o divadle prosazoval Eliade návrat ke starobylým mytologickým pramenům a v divadle spatřoval jakousi novou eschatologii; tomu odpovídá i jeho vlastní dramatická tvorba. Nejstarší z her, Ifigenie (1939), přejímá téma Euripidova dramatu o obětování dcery krále Agamemnóna, avšak rozvíjí je v duchu rumunských folklorních balad pojednávajících o oběti pro zdar díla a o kosmické svatbě po fyzické smrti. Ve hře Lidé a kameny (1944) autor prostřednictvím dialogu mezi vědcem a básníkem ztvárnil rozpor mezi pragmatickým vnímáním světa, založeným na víře v lidskou sílu a rozhodnost, a vnímáním uměleckým, schopným odhalit i skryté a netušené stránky existence. Hrdinou hry Nekonečný sloup (1970) je výrazná osobnost modernistického sochařství Constantin Brâncuşi, původem venkovan z Olténie, jenž je tu představen při tvorbě monumentu symbolizujícího odvěkou touhu člověka dospět k nekonečnu. Styl Eliadových her odpovídá spíše filosofické rozpravě než dramatu; proto je lze doporučit především k soustředěné četbě, případně ke scénickému čtení či k uvedení v divadelním klubu.