Ve Stepi Oksany Vasjakinové je pasáž o tom, že místo, když ho opouštíme, zůstává; že bude, i když se okolnosti změní tak, že se k němu už nedostaneme. Často si říkám: Moskva je, to jenom já v ní nejsem. Ale mění se přece i místa, přu se v duchu s Oksanou, mnohá v posledních letech mizí. A myslím teď na jedno konkrétní. Šlo se k němu od stanice metra Náměstí Revoluce, kolem tehdy ještě původního hotelu Moskva, který o pár let později zrekonstruovali tak, že ho zbořili a místo něj postavili repliku, a dál přes Divadelní náměstí do ulice sevřené mezi Velkým divadlem a obchodním domem CUM, až se člověk ocitl na Petrovce, která pokračuje k prstenci bulvárů. Hned zkraje, v domě s číslem šestnáct, mezi výlohami italské firmy Gucci a nějakého luxusního hodinářství, byl vjezd do dvora a nad ním nápis Muzeum Gulagu.
Pro blízkost Rudého náměstí a všudypřítomnost světových módních značek jsem ho dlouho míjela v domnění, že musí jít o turistickou atrakci, obdobu všemožných muzeí komunismu …
