Romány Abdulrazaka Gurnaha, který obdržel v roce 2021 Nobelovu cenu za literaturu, se odehrávají ve východní Africe. Stereotypům o Evropanech-uzurpátorech a rajských domorodcích se však vyhýbají. Hovořili jsme o knížkách, jež vyšly česky, o autorově zkušenosti exilu či efektu literárních cen.
Osobní zkušenost s nuceným odchodem z rodného Zanzibaru a vykořeněním jste do svého díla vepisoval od začátku. Vnímáte dnes to, že od svých dvaceti let žijete v Británii, také jako obohacení?
Nejprve bych rád uvedl na pravou míru, že jsem nebyl k odchodu přinucen, i když se o mně tak často píše, že jsem musel uprchnout. To není tak úplně pravda. Prostě jsem Zanzibar opustil, protože jsem chtěl v zahraničí studovat a žít naplňující život. Nemám tedy žádné zkušenosti například s umístěním v detenčním centru. Nevím, jaké to je, být uprchlíkem. Ani jsem na sobě samém ve vlasti nepociťoval nějaký teror, nebyl jsem vylučován z většinové společnosti. I když státní představitelé samozřejmě vládli na principu teroru [známý je masakr Arabů během zanzibarské revoluce po roce 1964, jenž měl odhadem okolo dvaceti tisíc obětí – pozn. red.].
Přesto pro vás ale emigrace byla těžká…
Ano, ovšemže to neznamená, že okolnosti a podmínky mého odchodu z rodné země nebyly …
