Před rokem považoval ukrajinský spisovatel Andrij Ljubka za jeden z nejstrašnějších důsledků války to, že si na ni zvykneme a začneme ji vnímat jako normální stav (viz A2 č. 6/2024). Ve čtvrtém roce válečného stavu se ale jako ještě děsivější může jevit ponižující vyhlídka na mír.
Vsadím se, že se vám tohle v dnešní době stává: probudíte se, přečtete si zprávy ze světa a nemůžete tomu uvěřit – copak se to děje doopravdy, copak se svět ponořil do naprostého chaosu a šílenství? Rádi byste z této noční můry co nejdříve procitli, ale ona se stále urputně proměňuje v novou normu, ve váš každodenní život.
Přesně takový pocit (a k tomu ještě hrůzy války) Ukrajinci zažívali před třemi lety, když Rusko zahájilo zločinnou plnohodnotnou invazi a začalo bombardovat naše mírumilovná města. Člověku se chtělo křičet: Zastavte planetu, vystupuji!
První na Ščekavycji
Za tři roky války jsme my, Ukrajinci, prošli ve vztahu ke skutečnosti několika fázemi. Na začátku bylo jednoznačné odmítnutí, odcizení, jelikož jsme věřili, že plnohodnotná válka je nejen zločin, ale také naprostý nesmysl, který nemá v 21. století místo. Zdálo se, že stačí pořídit miliony fotek z války, zveřejnit stories a reels na našich sociálních sítích, přeložit naše texty do všech …
