Před rokem považoval ukrajinský spisovatel Andrij Ljubka za jeden z nejstrašnějších důsledků války to, že si na ni zvykneme a začneme ji vnímat jako normální stav (viz A2 č. 6/2024). Ve čtvrtém roce válečného stavu se ale jako ještě děsivější může jevit ponižující vyhlídka na mír.
Kresba Bohdana Zaiats
Vsadím se, že se vám tohle v dnešní době stává: probudíte se, přečtete si zprávy ze světa a nemůžete tomu uvěřit – copak se to děje doopravdy, copak se svět ponořil do naprostého chaosu a šílenství? Rádi byste z této noční můry co nejdříve procitli, ale ona se stále urputně proměňuje v novou normu, ve váš každodenní život.
Přesně takový pocit (a k tomu ještě hrůzy války) Ukrajinci zažívali před třemi lety, když Rusko zahájilo zločinnou plnohodnotnou invazi a začalo bombardovat naše mírumilovná města. Člověku se chtělo křičet: Zastavte planetu, vystupuji!
První na Ščekavycji
Za tři roky války jsme my, Ukrajinci, prošli ve vztahu ke skutečnosti několika fázemi. Na začátku bylo jednoznačné odmítnutí, odcizení, jelikož jsme věřili, že plnohodnotná válka je nejen zločin, ale také naprostý nesmysl, který nemá v 21. století místo. Zdálo se, že stačí pořídit miliony fotek z války, zveřejnit stories a reels na našich sociálních sítích, přeložit naše texty do všech jazyků, a svět se probudí, uvidí pravdu a za pár týdnů tahle hrůza skončí.
Poté následoval oprávněný hněv a vztek, jejichž výsledkem byly brilantní operace ukrajinské armády, která za cenu nelidského úsilí vytlačovala okupanta z našeho území. Tenkrát, na konci roku 2022, díky vzájemné podpoře uvnitř země a solidaritě ze strany západního světa, zavládl pocit euforie. Zdálo se, že lidé dobré vůle, kteří hájí zásady morálky a spravedlnosti, společně dokážou cokoli.
V roce 2023 se válka stala obvyklou rutinou, součástí života. Hněv se změnil v bezmocnou nenávist a strach přestal být na obtíž, protože jsme si na něj zvykli. Když nám Kreml vyhrožoval jadernými údery, jen jsme se tomu smáli, protože jak jinak by mohl obyčejný člověk čelit té nejstrašnější bombě?
Ukrajinci okamžitě přišli s memem o Ščekavycji, historickém kopci v centru Kyjeva. Bude-li se schylovat k bombovému útoku, který nás všechny během milisekundy zpopelní, shromáždíme se na Ščekavycji a uspořádáme veselou a šťastnou orgii ve starořeckém stylu. Tyran nás nezastraší, a i kdybychom zemřeli, tak jedině důstojně, s úsměvem a s hrdě vztyčenou hlavou! Téměř okamžitě se jedním z nejpopulárnějších výrobků na Ukrajině stalo tričko s nápisem „Budu první na Ščekavycji“.
Místo nenávisti boj o přežití
Ve třetím roce války přestaly stačit síly – na hněv, na nenávist i na smích. Ukázalo se, že strach stejně jako nenávist jsou emoce energeticky náročné a nedá se s nimi dlouho žít. Přišel pocit zdrcení, vyčerpání a přijetí skutečnosti jako osudu, před nímž nelze uniknout. A tak jsme zbytek sil zaměřili na boj o každodenní přežití – často bez světla a tepla, ale hlavně bez vyhlídky, že to někdy skončí.
A co tedy můžeme říct dnes, na začátku čtvrtého roku krvavé invaze a útoku na světový řád? Za tři roky války se naše sny o vítězství nad zločincem změnily na ponižující naději v nespravedlivý mír.
V praxi to znamená, že maximalistický požadavek návratu k hranicím z roku 1991 již není v ukrajinské společnosti příliš populární. Nikdo už vážně o žádném území nemluví – hlavně aby válka skončila, aby naši lidé přestali umírat na frontě i v týlu.
Samotné slovo „vítězství“ se stalo nežádoucím. Dříve každé narozeniny končily přáním co nejrychlejšího vítězství a každý dobrý skutek na facebooku doprovázela slova: „To je náš příspěvek ke společnému vítězství.“ Teď je trapné o něčem takovém hovořit; tak pateticky by mohli mluvit snad jen vojenští hrdinové ze zákopů, ale těch je den ode dne méně a méně, zatímco v týlu zní tento patos lacině a uboze.
Mír a znechucení
Nyní slýcháme o možné mírové dohodě, a už teď je jasné, že pro Ukrajinu může být více nebo méně úspěšná, v každém případě však ponižující. Mírová dohoda by mohla alespoň dočasně zastavit krveprolití, ale to podstatné nevrátí. Nemám na mysli území, ale spravedlnost.
V jakém světě se probudíme po mírové dohodě? Nejen ve světě, kde si silnější stát ukousl dvacet procent území slabší země. Začneme žít ve světě, kde zločinec dává svolení k popravám válečných zajatců, kteří stojí na kolenou bez zbraní, a následně šíří videa těchto poprav na svých kanálech. Ve světě, kde se usekávají hlavy nebo se rozbíjejí palicemi, kde se bombardují dětské onkologické nemocnice, kde se v zimě ničí elektrárny, aby miliony civilistů mrzly, kde se během významné bezpečnostní konference úmyslně nasměruje dron naložený výbušninami na sarkofág jaderné elektrárny. A nikdo za to nenese žádnou zodpovědnost!
Přesně tak, pocit znechucení, který jste pocítili při čtení těchto řádků, je naprosto na místě a Ukrajinci ho znají už dlouho. Od této chvíle se postupně stane součástí vašeho každodenního života. Protože ponižující mírová dohoda, ačkoli mírová, nezajistí to hlavní – potrestání zločinců, odsouzení zvěrstev.
Místo vězení nebo izolace se agresor stává účastníkem významných mezinárodních událostí a diktuje své podmínky. Vrah, jehož činy byly milionkrát zachyceny na kameru v nejlépe zdokumentované válce v dějinách lidstva, se nám místo rozsudku jen vysmívá do tváře. Člověku se chce křičet – takhle to přece nemá být!
Nepotrestané zlo
V únoru 2022 se nám chtělo se všemi zatřást a pokusit se všechny probudit, zatímco západní svět s námi soucítil a pomáhal nám, avšak odmítal si přiznat, že tato válka míří i proti němu. Dnes toto děsivé zjištění konečně dochází i Evropanům, protože najednou je všem jasné, že v případě války Amerika za Evropu bojovat nebude a že NATO už nefunguje. Bohužel Evropu neprobudily Putinovy zločiny ani výzvy Ukrajinců, ale Trump. Geopolitický zvrat, ve skutečnosti americká zrada, nutí Evropu čelit hroznému, ale již před třemi lety zřejmému závěru.
Důvod celoplanetárního chaosu, v němž Trump začíná mluvit o okupaci Grónska a výmluvně dává najevo, že Evropa už se nenachází pod americkým bezpečnostním deštníkem, je velmi jednoduchý. Je to nepotrestané zlo, Putinova neodsouzená agrese proti Ukrajině, protože právě ona definitivně zbořila světový řád a zničila jakákoli pravidla. Právě tento cynický a úspěšný útok způsobil situaci, kdy na Mezinárodní trestní soud, který vydal zatykač na Putina, uvaluje sankce ten, kdo je (nebo spíš doposud byl) považován za lídra demokratického světa. Jedná se o svět výsměchu, ponížení a do očí bijícího pošlapávání nejen politických, ale především etických hodnot, které určují podstatu Evropy.
Zlý džin byl vypuštěn z láhve a s každým dnem nabývá na síle, drzosti a agresivitě. Pochybuje snad někdo o tom, že nebude-li potrestán, tak po nějaké době od uzavření mírové dohody zaútočí znovu – a tentokrát pravděpodobně nejen na Ukrajinu?
Nemějte mi to za zlé, ale ve čtvrtém roce války se vám moje poselství z Ukrajiny možná nebude příliš líbit. My, Ukrajinci, jsme velmi rádi, že si konečně začínáte uvědomovat, že tato válka je namířena proti nám všem, tedy i proti vám, a zločinec ani neskrývá své zakrvácené zuby. Ano, je velmi pěkné, že konečně, po 1100 (!) dnech války zavládl od Ukrajiny až po Brusel pocit, že jsme všichni na jednom Titaniku, který ovšem nikdy do Ameriky nedorazí, protože je daleko, a naše neštěstí je tady.
My, Ukrajinci, jsme už dávno zatnuli zuby a usilujeme o to, abychom se z tohoto Titaniku zachránili. Nyní bude zajímavé sledovat, jakou volbu uděláte vy: budete hledat společný záchranný člun, nebo budete nadále odevzdaně klesat ke dnu za patetických tónů Ódy na radost?
Autor je spisovatel.
Z ukrajinštiny přeložila Daria Polishchuk.